Chovejme se tak, aby skály zůstaly v dobrém stavu i pro další generace!
Lezecké podmínky:
Skály suché,
lezení povoleno!

19. 6. 2018
Skály
Co je potřeba vědět a znát,
když jedu lézt na
Hruboskalsko?
Článek na serveru hruboskalsko.cz
Setesdal 2018

Kdo neví, tak Setesdal jsou kompaktní žulové megaplotny v jižním Norsku, je na to slušný průvodce (koupit se dá třeba na Amazonu) a zavrtané fixní jištění je bezpečné a z kvalitního materiálu (že je daleko od sebe, je jiná věc). Jde o hodně specifickou oblast, zvláštností bych to přirovnal k Meteoře, kde se zase leze jen po "kobzolích", což je tedy taky unikátní.

Na doporučení Gomiho začínáme tím nejlepším, co zde je, sektorem Loefjell. Není přímo v údolí, ale na kopci trochu bokem, ale o to více žulové stěny vyniknou. Přijíždíme večer a jdeme to hned prohlédnout, stěna je široká kilometr a půl, dole hafo jednodélkových cest s nýtky po dvou metrech, ale to nás nezajímá, my jsme přijeli na vicedélky v centrální části, která je celkem příznačně nazvaná Bigwall


Obr.1: Bigwall je ta světlejší část, vpravo a vlevo sektory s mnoha dalšími cestami.



Obr.2: Pod stěnami je vymleté žulové koryto řeky, její voda je svedena do podzemí na turbínu a tak koupačka v tůňkách ...

Ráno začínáme cestou "Snake", E2, asi 250m, klasa od 4 do 5+, to bychom měli dát v pohodě a přitom si to tu trochu osahat. Linie celkem jasná, vystouplé struktury opravdu připomínají klikatou čáru na hřbetě hada.

První délka je psaná za 4+ a šedesát metrů, nýtky tak po šesti, sedmi, musím si na to trochu zvykat. Pět metrů pod štandem propadám panice, že nestačí lano a nechávám Pižvu dolézt k 1. nýtu. Později zjistíme, že v celém údolí jsou délky přesně(!) šedesát, prostě když jim došlo lano, tak zavrtali. Třeba jsme měli problém s navazováním, kdy jako staří pískaři, kde je lana vždy dost, se navážeme, z lana uděláme "krejču", kterého cvakneme do kruhu, pak cvakneme "odsedku" a začneme jistit nebo dobírat. Když to ale udělají borci na obou koncích lana, tak hned máte 4 metry zabrané a ty zde pak zoufale chybí, nejednou jsem na štandu musel všechno zrušit a ještě se postavit na špičky ...


Obr.3: Cvakám první štand na Snake, k němu, na místní poměry, hafo nýtků, zatím spokojenost.


Jsem na prvním štandu, dobírám a přitom pátrám, kudy dál. V nákresu cesty bylo u první délky uvedeno 8 nýtů, ty tam byly, ale u druhé délky 60m nebylo napsané nic. Neřešil jsem to, myslel jsem, že je to jen chybka v popisu, protože když na první délce jich bylo osm, tak na druhé, zhruba stejně těžké a stejně dlouhé, jich bude zase asi tolik. Štand jsme sice viděli trochu vlevo hodně nad sebou, ale k němu nebylo vůbec nic! Časem jsme zjistili, že nákresy cest v průvodci je opravdu dobré si prostudovat, protože vězte, že když u délky není napsaný žádný nýt, tak tam fakt není! A že byste si tam dali něco vlastního, tak v Bigwallu na to zapomeňte, po celou dobu jsem měl u pasu tři Omegy, abych si jako přijistil ... a za celou dobu jsem ji dal jen jednou a to ještě jen proto, že když ji jako už mám s sebou ...

Druhou originální délku obcházíme po nýtech přímo, tahá Pižva, čím výš, tím hůř, ale nakonec to dává (nechtěně si zkoušíme místní šest), od štandu pak traverzujeme doleva ke druhému štandu originální cesty.

Obr.4: Pižva hadovi na hřbetě.


Mezitím se stěna rozpálila, připadáme si jak v elektrické peci, absolutní bezvětří, z výšky koukám na zbytky sněhových polí pod stěnou a nevěřím tomu, že nejsem v Palermu, ale vysoko na severu v Norsku. No nic, ve čtvrté délce zase už nějaké nýtky byly, tak to dáváme a začínáme slaňovat ... šedesát přesně, šedesát přesně a padesát na zem. Slaňovací dráhy jsou naštěstí luxusní, nerez, dva kroužky, lano se trochu protáhne a tak u slaňovacích štandů je vždy metr, dva rezerva, paráda.


Obr.5: Všechny štandy jsou zároveň připravené na slanění, vše se zásadně slaňuje dolů stejnou cestou.


Máme toho dost, zatím končíme, vedro už je nesnesitelné. K večeru se vracíme a na procvičení "na oko" dáváme dvě, tři jednodélky, vybíráme spíše těžší, abychom si zvykli. Od vydání průvodce je zde navrtaných docela dost nových jednodélkových cest, nedá se poznat, která je nová a která je stará, u některých je na nástupu název, ale ten zase není v průvodci ... klasika.


Obr.6: Pižva v *** jednodélce Fit, 6-, S2, to co vypadá jako struktury byly v reálu jen světlé fleky.


Další den vybíráme místní kultovní "Blikkfang" (název něco jako, že se toho oko chytne), šest pětkových E2 šedesátimetrových déĺek křižuje celý Bigwall zprava doleva. Linie cesty po celou dobu sleduje viditelnou žílu, která ze skály místy vystupuje až o pár centimetrů. Po zkušenostech z předešlého dne vstáváme v pět, v šest začínáme a pak už jen délku za délkou až k posledním štandu, slanění šedesát přesně a šedesát plus, s malým doskokem. 


Obr.07: V prvních délkách Blikkfangu je žíla parádně vystouplá, pak už to tak nebylo. 

Nádherná věc, není to tak monotónní lezení, jako v plotnách okolo, žíla sem tam trochu vystoupne a to pak hodně pomůže. Nýtky jsou daleko, na šedesáti metrech tak asi pět, šest, ale až na jedno místo jsou dané citlivě. Asi u dvou štandů jsme se podivovali, že první nýt byl tři metry od štandu a další pak až za dalších patnáct, ale pak jsme přišli na to, že to odjišťovalo odlezy druholezce od štandu, které někdy byly docela delikátní, a který by pak nehodil pendl patnáct, ale jen dva tři metry, což už je docela rozdíl ... jo a zde jsem si taky jednou dal tu Omegu, to abych připomenul, to se zde jen tak nevidí.


Obr.08: Vzácné místo, kde se v Blikkfangu dalo i něčeho chytnout, tak to jen pro připomenutí.


Odpoledne se jedeme podívat na povinný Kjerag (to je ten profláknutý pohled přes vklíněný balvan do kilometrové hloubky na hladinu fjordu). Trochu nás zaskočilo, že z parkoviště je to asi 6 km do kopce, pak zpátky, plus cesta a máme půlnoc (přesněji 24 hodin, tma není, jen takové divné šero).


Obr.09: Pižva na kameni blbců, dolů je to fakt kilometrová díra, viděl jsem to na vlastní oči.


Další den bereme kola a že jako dojedeme na sektory, které vidíme v údolích okolo. Nedojeli jsme, ani jsme se k nim nedostali pěšky. U nás je v každém údolí nějaká větší nebo menší cesta, a tak není problém údolím někam projít. Ne tak v Norsku, v údolích není nic, tak kdo by tam co stavě, že. Vracíme se a jdeme do pravé části hlavní stěny Loefjellu, je tam hafo jednodélek, mezi nimi i nějaké dětské kindergarden, dáváme asi čtyři cesty, je to docela oklouzané a nic nám to neříká a tak brzy balíme.

Ráno konstatujeme, že v Loefjellu už stačilo, všechno další by už bylo víceméně stejné a sjíždíme dolu do údolí, auto necháváme hned na začátku, sundaváme kola a projíždíme všechny sektory po obou stranách až na konec. Lezecky kultivovaných stěn je zde řada, ale mnohem více je jich ještě úplně panenských, trochu smutně na to koukám ... tak snad v příštím životě.

K večeru jdeme na výraznou stěnu Nomenlandsfjellet v sektoru Valle, která z boku připomíná žehličku. Lezeme čtyřkovou "M Two", E2, čtyři délky po šedesáti přesně. Plotna obrovská, to jsem ještě neviděl, ale lezení je dost monotónní, prostě se spustíš na čtyři a valíš to nahoru, jen si hlídáš, abys neminul nýtek ... na štandu dobereš, zase na čtyři ... a tak až na konec a pak stejnou cestou slaňuješ dolů (z toho slanění čtyřikrát šedesát jsem nakonec měl lepší pocit, než z toho lezení nahoru).


Obr.10: Žehlička je ta kónická část čistých ploten ve středu obrázku, leze se jen spodek k pásku křovin, ale i tak toho jsou 4 délky, po šedesáti, jak jinak ...


Obr.11: Dolézám na třetí štand Žehličky, cestou 4 nýtky.


Poslední den jdeme na 600 metrovou stěnu Neverland v sektoru Bo. Vedro neustává, ve stínu 32, na slunci 47, v obytňáku 44, Norsko, květen, peklo na zemi. Vybíráme desetidélkovou tříhvězdičkovou E2 čtyřku "Smee". Poprvé s sebou bereme batoh s vodou, ale stejně nevíme, kolik vydržíme. Podle průvodce má jít o nejhezčí cestu v Neverlandu, tak jsme v očekávání.

První třicetimetrová délka jen prokličkuje mezi stromky do hlavní stěny a pak je to devět(!) šedesátimetrových délek. A to opravdu poctivých šedesátek, i zde jsem se musel odvazovat od štandu a jednou jsme museli popolézt k prvnímu nýtu další délky. Cesta vede bílými pásy úplně čisté a kompaktní skály, na které boty drží jako přilepené (v jiných sektorech jsou místy takové ty hnusné žluté lišejníky, co docela smekají). Bez řečí to valíme délku za délkou, plotny převažují, ale sem tam je malý koutek, polička, převísek, poslední štand je vytažen až na úplný konec skály, kde všude okolo už jsou stromy. Trochu fouká, tak vedro není až takový problém, dopijeme vodu a začínáme slaňovat. Trochu jsem z toho měl obavy, deset slanění je deset slanění, ale nakonec jsme našli správný rytmus a styl a po hodině a půl jsme byli dole. Rozhodně nejhezčí cesta, co jsme zde lezli, nádhera.


Obr.12: Desetidélková tříhvězdičková Smee v plotně Neverland, není to těžké, ale zato toho je 570 poctivých lezeckých metrů.


Všechno pivko vypité, všechno vínko vypité, předpověď ještě větší teplo, tak konstatujeme, že stačilo a končíme.

A nakonec ještě pár postřehů:

- Používá se klasifikace dle UIAA, v kolmé horní části Bigwallu jsou i délky za 8-, ale to si moc neumím představit.

- Pro krásu cest se používají hvězdičky, tři kusy mají ty cesty, které si prostě musíte dát.

- Náročnost cesty je označována jako E, kde E0 - dobře vynýtované v pevné skále, E1 - dlouhé odlezy, kde musíte mít bezpečně zvládnutou klasu dva stupně pod obtížností cesty, E2 - velmi dlouhé odlezy, kdy musíte mít bezpečně zvládnutou klasu o jeden stupeň pod stupněm obtížnosti cesty a E3 - mezi nýty hodně daleko, obtížnost cesty lezec musí mít bezpečně zvládnutou, jinak hrozí, že se dost proletí. Musel jsem si to chvíli přebírat v hlavě, než jsem to pochopil!

- Cesty mají ještě označené S - sportovní s nýty, C - po vlastním a kombinace SC a CS, co v praxi znamená po vlastním nevím, žádnou jsme nelezli, ale co jsem tak koukal, tak to bude mít blízko k free solo.

- Vše je stavěno na dvě šedesátky, jedna šedesátka je úplně k ničemu a třeba dvě osmdesátky jsou už zbytečné.

- Helmy jsme měli, ale kamení nepadalo, spíše aby si člověk nebrnkl hlavou o nýt, když mu to smekne.

- Přístupy ke skále jsou někdy dost pralesní, kromě vyhlášených věcí, kde jsou vyšlapané pěšiny, se ke skále musíte prodrat, na druhou stranu to není daleko. 

- Kvalita skály je různá, některé stěny mají super pevnou bílou žulu, jiné jsou jemně drolivé (obecně platí v posledních položených délkách, tam jsem si po pěti krocích musel lepivku očistit od milimetrových kamínků, které tam byly jak mouchy na mucholapce), místy jsou lišejníky, na ty pozor, po nich noha smekne, ani nevíš jak.

Celkově super, je to takový plotnový "Dysnýlend", což je pro nás oldies přece jen trochu lepší. než vzlínání v lámavých převisech. Jo, a v celém údolí jsme byli úplně sami(!), resp. jediní lezoucí, až jsem se bál, že se třeba nesmí kvůli ptákům! To před měsícem v Arco to bylo jiný kafe, tam se u každé cesty stála fronta, hrůza hrůzoucí ...

Zdeněk Strnad


  zpět ...
TJ Český ráj
429 historických fotek


Historie
Ostatní
Přihlášení administrátora:
 Jméno:
 Heslo:
Fulltext vyhledávání v článcích:
 
Redukovaná mobilní verze
hruboskalsko.cz, 2004-2018
kontakt: Zdeněk Strnad