KOBYLA zpět 
Páni, to je skála! Ten tvar a ty previsy! Taková na Hrubici není. Stojíme, beháme kolem ní a objevili jsme kruhy. Skála byla vylezena. Nemci.Došli jsme do Kolomazníkovy hospody, kde sedeli znalci Príhraz: Bauše, Jedlicka, Dagmar Baušeová. Mluvili jsme o svém objevu. Oni se jen usmívali, ta skála jim už byla známa. A Bauše vyprável historii prvovýstupu.

Bylo to nedávno. Manfred Kauschka z Liberce a Ignaz Funke z Jablonce meli už tolik prvovýstupu, že se rozhodli zdolat i Kobylu. Vyhlédli cestu. Na predskalí zatloukli kruh, ale od nej meli prelézt traverz, který jedine skýtal možnost dostat se k clenitejší stene. To byl jejich zámer. Zkoušeli traverz a padali. Prišel nedelní vecer a oni byli bez úspechu. Rukou dáním si slíbili: "Tak za týden!" Ale Kauschka moc na kamarádství nedbal. Nám bylo v pozdejších letech posvátné, ale ne jemu. V týdnu si našel volno a mladého nebojácného spolulezce. Došel s ním ke Kobyle. Mladý chlapec byl vyhnán na traverz. Padal, padal, až náhodou nahmátl drobné chyty, které byly nad dírami a které se zdály nadejné - ale nebyly. Prešel pres hranu, byl pod lezitelnou cástí skály a zasadil kruh. Zbytek výstupu až na vrchol si pro sebe ponechal Kauschka. Byl zlomyslný. Z Príhraz napsal lístek Funkemu: "Lieber Ignaz, die Kobyla ist fertig. Dein Manfred."

Psal se rok 1937. Za pár dnu jsme šli s Fifanem na vojnu. Každý jinam. S lezením byl na dlouho konec. Co cert nechtel, jednou jsem se v boleslavské kasárenské kantine seznámil s Manfredem Kauschkou. Oba jsme pili u pultu mléko. Sdelil jsem mu, jak jsme obdivovali jeho výstup na Kobylu a že bychom ho moc rádi opakovali. Rozvinul se hovor, který vynikal strucností. "Co jste vylezl?" Jmenoval jsem cesty na Kapelníka, Drací skály, Taktovku. "Dobre." "Kouríte?" Ne. "Dobre." "Pijete?" Ne. "Dobre." "Souložíte?" Ne. "Chyba!" Na to jsem byl ve svých devatenácti letech príliš nezralý, byla jiná doba. Manfred Kauschka mi tehdy venoval priloženou fotografii z jejich prvovýstupu.

Rok 1939. Protektorát. Výjezd kamkoliv za jeho hranice zakázán. Ani Tatry, po kterých jsme toužili, nám nebyly prístupné. Zbývaly nám jen skály Ceského ráje. Zase jsme byli pod Kobylou: Ladislav Vodhánel (Fifan), Joska Smítka a já. Po lehkém výstupu na predskalí jsme na traverz vyhnali nejmladšího Josku. Neobjevil ty drobné chyty nad dírami a nekolikrát žuchnul o predskalí. Tak i my jsme odložili další pokusy na další nedeli. A to jsem pri tom zpocátku nebyl. Navštívil jsem maminku v nemocnici a když jsem se ke Kobyle vrátil, meli již kluci stenu vylezenou až na poslední délku. Vylezli by i tu. Ale to naše kamarádství! "To musíme nechat Chroustovi!" prohlásil Fifan. A tak jsem mel tu cest stát na vrcholu Kobyly jako první z ceského družstva. Bylo to na den presne dva roky po prvovýstupcích (5. 7. 1939).

"Tahle skála by ale zasluhovala ješte jednu cestu - naši!" Krásná se nám jevila zed nad predskalím. Mela však jednu chybu. V dolní cásti byla úplne hladká. To by vyžadovalo dvojí stavení. Stojí to za to? Vždyt je to proti lezecké etice. Výstup ale byl tak lákavý, že jsme se rozhodli etiku porušit. Však další lezení bude stát za to! Fifan vedl, vzpíral se Joskovi na ramenou a nekdy i na hlave. Když odlézal od druhého kruhu, odlomil kus skály a ten mi spadl na ruku, nebot jsem byl pripoután u prvního kruhu a nemohl jsem uhnout. Byla z toho sádra. Fifan a Joska vylezli krásnou prímou stenu sami. Fifan ji presto nazval "Chroustova cesta." Byl to projev krásného kamarádství. Vyskytuje se takové ve skalách ješte dnes?

Když psal R. O. Bauše svého pruvodce po skalách Príhraz, uvedl vec na pravou míru: byla to Vodhánelova - Fifanova cesta z 23. 7. 1939. Dnes je obecne známa jako "Ceská" nebo "Stará ceská".

Vladimír "Chroust" Procházka st. (psáno roku 1992)