KOBYLA zpět 
Páni, to je skála! Ten tvar a ty převisy! Taková na Hrubici není. Stojíme, běháme kolem ní a objevili jsme kruhy. Skála byla vylezena. Němci.Došli jsme do Kolomazníkovy hospody, kde seděli znalci Příhraz: Bauše, Jedlička, Dagmar Baušeová. Mluvili jsme o svém objevu. Oni se jen usmívali, ta skála jim už byla známa. A Bauše vyprávěl historii prvovýstupu.

Bylo to nedávno. Manfred Kauschka z Liberce a Ignaz Funke z Jablonce měli už tolik prvovýstupů, že se rozhodli zdolat i Kobylu. Vyhlédli cestu. Na předskalí zatloukli kruh, ale od něj měli přelézt traverz, který jedině skýtal možnost dostat se k členitější stěně. To byl jejich záměr. Zkoušeli traverz a padali. Přišel nedělní večer a oni byli bez úspěchu. Rukou dáním si slíbili: "Tak za týden!" Ale Kauschka moc na kamarádství nedbal. Nám bylo v pozdějších letech posvátné, ale ne jemu. V týdnu si našel volno a mladého nebojácného spolulezce. Došel s ním ke Kobyle. Mladý chlapec byl vyhnán na traverz. Padal, padal, až náhodou nahmátl drobné chyty, které byly nad dírami a které se zdály nadějné - ale nebyly. Přešel přes hranu, byl pod lezitelnou částí skály a zasadil kruh. Zbytek výstupu až na vrchol si pro sebe ponechal Kauschka. Byl zlomyslný. Z Příhraz napsal lístek Funkemu: "Lieber Ignaz, die Kobyla ist fertig. Dein Manfred."

Psal se rok 1937. Za pár dnů jsme šli s Fifanem na vojnu. Každý jinam. S lezením byl na dlouho konec. Co čert nechtěl, jednou jsem se v boleslavské kasárenské kantině seznámil s Manfredem Kauschkou. Oba jsme pili u pultu mléko. Sdělil jsem mu, jak jsme obdivovali jeho výstup na Kobylu a že bychom ho moc rádi opakovali. Rozvinul se hovor, který vynikal stručností. "Co jste vylezl?" Jmenoval jsem cesty na Kapelníka, Dračí skály, Taktovku. "Dobře." "Kouříte?" Ne. "Dobře." "Pijete?" Ne. "Dobře." "Souložíte?" Ne. "Chyba!" Na to jsem byl ve svých devatenácti letech příliš nezralý, byla jiná doba. Manfred Kauschka mi tehdy věnoval přiloženou fotografii z jejich prvovýstupu.

Rok 1939. Protektorát. Výjezd kamkoliv za jeho hranice zakázán. Ani Tatry, po kterých jsme toužili, nám nebyly přístupné. Zbývaly nám jen skály Českého ráje. Zase jsme byli pod Kobylou: Ladislav Vodháněl (Fifan), Joska Smítka a já. Po lehkém výstupu na předskalí jsme na traverz vyhnali nejmladšího Josku. Neobjevil ty drobné chyty nad dírami a několikrát žuchnul o předskalí. Tak i my jsme odložili další pokusy na další neděli. A to jsem při tom zpočátku nebyl. Navštívil jsem maminku v nemocnici a když jsem se ke Kobyle vrátil, měli již kluci stěnu vylezenou až na poslední délku. Vylezli by i tu. Ale to naše kamarádství! "To musíme nechat Chroustovi!" prohlásil Fifan. A tak jsem měl tu čest stát na vrcholu Kobyly jako první z českého družstva. Bylo to na den přesně dva roky po prvovýstupcích (5. 7. 1939).

"Tahle skála by ale zasluhovala ještě jednu cestu - naši!" Krásná se nám jevila zeď nad předskalím. Měla však jednu chybu. V dolní části byla úplně hladká. To by vyžadovalo dvojí stavění. Stojí to za to? Vždyť je to proti lezecké etice. Výstup ale byl tak lákavý, že jsme se rozhodli etiku porušit. Však další lezení bude stát za to! Fifan vedl, vzpíral se Joskovi na ramenou a někdy i na hlavě. Když odlézal od druhého kruhu, odlomil kus skály a ten mi spadl na ruku, neboť jsem byl připoután u prvního kruhu a nemohl jsem uhnout. Byla z toho sádra. Fifan a Joska vylezli krásnou přímou stěnu sami. Fifan ji přesto nazval "Chroustova cesta." Byl to projev krásného kamarádství. Vyskytuje se takové ve skalách ještě dnes?

Když psal R. O. Bauše svého průvodce po skalách Příhraz, uvedl věc na pravou míru: byla to Vodhánělova - Fifanova cesta z 23. 7. 1939. Dnes je obecně známa jako "Česká" nebo "Stará česká".

Vladimír "Chroust" Procházka st. (psáno roku 1992)