Ladislav VODHÁNEL zpět 


Fifan - in memoriam!

(Antonín Zima, kolem roku 1965)


Fifan – kolik nezapomenutelných vzpomínek nám toto jméno dává. Byl znám mezi všemi horolezci tímto jménem a nikdo jinak jej nepojmenoval –jestli mu bylo 15 aneb 60 let. Byl bratrem všem uprímným kamarádem.

Vlastním jménem Ladislav Vodhánel, nar. 1915 v Turnove, vyucený puvodne strojní zámecník a soustružník, doplnil si vzdelání a vlastní pílí stal se vedoucím práce a mzdy v Turnovských brusírnách.

Poznal jsem Fifana v dobe, kdy si již vysloužil jméno. Puvodne mu ríkali „Váhavej“ pro jeho dukladné provádení všech úkolu. Vyrostl v Junáku a odtud v roce 1932 zacal se zajímati o skály.

Vzpomínám na první zážitky s Fifanem, kdy jsme lezli tehdejší Krkavcí skály, byl malý a sporý ješte, ale již tenkráte bylo videt, že v nem vezí budoucí nadejný horolezec. Nelekl se ani širokého komínu, v kterém „propadl“, ale nakonec pri zpátecní ceste byl již zkušený. Lezlo se tehdy ješte bez lana, ale netrvalo dlouho a mel již první horolezecké lano od tehdejšího alpinisty Otty Bauše.

A léta ubíhala, do cesty se stavel jeden problém za druhým, prichází Pepík Smitko, Vojta Nejedlo, Chroust-Procházka a Fifan jako nekorunovaný král se pouští do (s touto partou) Skaláku. Zlézají Kapelníka, Taktovku a jiné štíty, zabloudí obcas do Prach. skal a do Príhraz a v krátké dobe není již vrcholu, na kterém by nastanula noha Turnováka. Jen obcas si zavzpomíná na kamaráda Frantu Stríbrného, který zahynul na motocyklu a jenž mel všechny predpoklady být jedním z nejlepších horolezcu.

Po návratu z voj. zákl. služby nezapomnel jako mnoho jiných na Skalák a vrací se tam poznovu, aby dohonil zmeškané.

Provádí peclivý záznam o všech výstupech, velmi dobre kreslí, takže v jeho poznámkách byl také základ pro budoucí vydání pruvodce po skalních oblastech, zacatý Pepikem Smitkem. Krome toho vyhledává nové cesty a uvádí jen malou zmínku o jeho druhé ceste na Kobylí hlavu v Príhrazích po nem nazvanou Vodhánelová c.

Prichází težká doba – okupace Csl. republiky Nemci. V té dobe jsme se již zapojili do KAC (Klub alpistu csl.“), ale za protektorátu jsme se zapojili do Turisty jako samostatný oddíl.

Do našeho kraje jezdilo hodne pražských horolezcu zvucných jmen – mjr. Aichler, Otto Bauše, Jedlicka zv. Bedlucha, Dr. Jelínek, spisov. Vl. Štaflová aj., kterí našli náhradu za Vys. Tatry jednak v našich hruboskalských hvozdech a na Suchých skalách, které svým clenením a tvrdostí pískovce nahrazovali jim Tatry.

Ve spolecných výstupech oddíl turnovských lezcu získal nejen na technice lezení, ale i na materiálu. Lana nebyla, karabiny atd. vše se težko shánelo, ale naši hoši meli stále na cem lézti. Dodala Praha materiál – naši hoši zas delali pruvodce.

Z této doby jsou nejkrásnejší vzpomínky na kamarádské soužití, a na spolecné zážitky pri lezení aneb na vtipné vyprávení pod Kapelníkem. Z této doby pochází mnoho tech „tvrdých“ slov, kdy sice nikdo nespadl, ale ze strachu lezce na steny se vždy delala spíše legrace, jako napr. „ Fifane když spadneš? -tak zrovna na parez aneb“ z tech míst již spadl Willy Agly a to byl nejaký lezec a pod. Vždy však to pomohlo a prvolezec nespadl.

Byla by toho celá kniha, co by se dalo napsat zejména z doby Protektorátu a ze Sedmihorek, z doby temna a úkrytu Pepika Smitky, ale to je jiná kapitola. Naším úkolem je vyzdvihnouti zásluhy Fifana, tak jak jsem je videl.

Je treba si uvedomit, že v letech poválecných t.j. 1919 až 1930 navštevovali naše skalní mesta jen Nemci a to jednak z pohranicí Liberec-Jablonec, dále z Dráždan, Lipska, Mnichova, kde alipinismus byl a je stále ješte na výši. U nás byl jen popelkou, v Praze se založil Klub ceských alpistu, ale k nám do Ceského ráje nejezdili. Navštevovali hlavne Prachovské skály a v dobe dovolené zajíždeli do Alp. Proto vetšina lezeckých cest pochází od Nemcu a my Turnováci jsme ješte nechápali smysl zlézání skal. Proto poukazují-li zde na to, že jsou to horolezci z Turnova, kterí velmi rychle doháneli ve výstupech Nemce a na konec je i predcili, je to také zásluhou Fifana, který byl houževnatý a hlavne mel bojovného ducha. Nevzdával se a proto „padala“ jedna „7“ za druhou. Všechny cesty prelezli, v dobe Protektorátu a brali sebou na težké cesty i pražské alpisty, kterí jim za to po válce v r. 1945 a dalších letech zajistili možnosti absolvovati letní i zimní kursy horolezecké ve Vys. Tatrách. A presto, že jsme byli v horách mnozí poprvé, byli jsme tam za krátko jako doma.

Prelezli všechny severní steny, zejména cesty Stanislavského, takže slovenský horol. klub James velmi brzy poznal kvalitu ceských horolezcu. Seznámili jsme se i s mnoha Poláky a navazovali také prátelské styky.

I zde chci vyzdvihnout úžasnou vitalitu Fifana, který mnohdy ze zdánlive dlouhé a únavné cesty vyšel vždy vítezne a ostatní zanechal na ceste. Byl vždy bojovníkem, veselé a bodré povahy, dovedl poradit, ale sobe poradit nedovedl, naslouchal jiným, ale vždy provedl svou. Jako lezecký instruktor byl vyhledáván a oblíben. Dovedl se prizpusobit a ješte z mládí si zanechal ten názor, že kdo dá poslední ránu, ten vyhrává. A proto nechybel ani pri porádných rvackách, kdy se jednalo o cest turnovského horol. oddílu.

V této dobe se zabýval s Kujanem (Janku Jar.) vydáním pruvodce horolezeckého na Hruboskalsku a dovedl to až do konce.

V roce 1961 byl jmenován Mistrem sportu. V této dobe již nemel o jmenování zájem, jelikož 46 letý si uvedomil, že to prišlo pro neho osobne pozde. Radost byla pokalena vzpomínkou, kdy splnoval všechny podmínky pro Mistra sportu, kdy byl návrh podán a jmenováni byli jiní a na neho se stále zapomínalo. I toto melo na jeho povahu vliv. Chodil sice do skal, ale více se venoval své zamilované alpince. Spolecných zájezdu, tradicních výletu na Maják, tak i na Kozákov se nezúcastnil a prestal míti zájem i o hor. oddíl a chatu. Uzavrel se s výmluvou, že mu to již nejde. Zapomnel, že neúprosný cas hlodá na každém stejne. U neho však byla vyjímka, byl stále schopen vystoupiti na skalní steny oznacené nejvyšším stupnem obtížnosti, ale nedokázal prijmout porážku od mládí. Jeho syn, kterému i dnes ríkají malý Fifan dospel, leze velmi težké výstupy, ale starého Fifana v jeho optimismu a v oblibe, které se tešil mezi kamarády, neprekoná.

Fifan byl uprímný, kamarádský, silný a obetavý. Byl dobrým pracovníkem, mezi zamestnanci oblíben, v prátelském hovoru byl veselý a vtipný, dobrým manželem a otcem, staral se o domek, který vlastními silami prestavel a vybudoval kolem domku alpinku, pro kterou ješte v poslední nedeli pred Vánocemi 1965 obstarával kameny. Tato cesta do klokocského lomu byla mu osudná. V noci pri zpátecní ceste se vracel pres pruchody shodou okolností neštastnou náhodou smekl se z okraje skal a zrítil se do hloubky.
Skály, které tak miloval, staly se mu osudem.

Antonín 'Harry' Zima, kronika HO Turnov (kolem roku 1965)
pozn.: doslovný prepis textu z Kroniky HO Turnov bez jazykových úprav !