Z historie (Petr Hejtmánek, HRUBOSKALSKO - Dračí skály, Zámecká rokle, 1996) zpět 
V prvopočátcích bylo lezení součástí turistiky. Bylo chápáno jako romantické putování přírodou s cílem dosáhnout vrcholu nejlehčí cestou - jednalo se o tzv. "klasické horolezectví".

Počátkem našeho století zajížděli do Skaláku, tehdy ještě panenského lezeckého ráje, němečtí lezci z nedalekého Liberce a Jablonce. Objevuje se zde Rudolf Kauschka, který rychlým rozvojem horolezeckého umu proniká mezi špičku. V červnu 1906 vystoupil s druhy na pověstmi opředený Dračí zub, považovaný do té doby za nezdolatelný *). Byl to výstup dobře srovnatelný s výkony saských lezců. Tato spára, oklasifikovaná stupněm VII, má o to vyšší hodnotu, že byla prostoupena bez použití kruhu. Na počest vítěství umístili na vrchol tito Němci z Liberce - tak jak bylo v této době obvyklé - plechovou klubovou vlajku. Český tisk napadl tuto událost jako národnostní provokaci (sám Kauschka k tomu napsal, že o to se jim vůbec nejednalo). Horolezci se poté museli ospravedlňovat na městském magistrátu. Ale co s vlajkou na Dračím zubu? Nikdo nebyl schopen ji sundat, až se nakonec přihlásili dva pokrývači z Turnova (jedním z nich byl otec horolezce Jaroslava Janků). Na vrchol vystoupili po tehdy ještě existujících vzpříčených trámech v komíně a vlajku odstranili. Při sestupu pak trámy shazovali. Není bez zajímavosti, že jeden z dalších výstupů na Dračí zub provedl po 31 letech Kauschkův syn Manfred.

*)Výstup podniknutý pomocí vzpříčených trámů měl se sportovním výkonem pramálo společného. To za starých časů přiletěli na Hrubskalsko statní orli - hotoví draci, kteří se nespokojili s krádežemi domácích zvířat, ale začali unášet i malé děti. Na strmou skálu, kde hnízdili, se nikdo neodvážil. Až jeden mladý sedlák, který čekaje ve vězení na trest smrti, nabídl svoje služby a pomocí dřevěných břeven na věž vystoupil a hnízdo dravců zlikvidoval - tak praví pověst.

Kromě Němců z Liberecka a Jablonecka měli na průkopnickém objevování podíl též Sasové. Mezi prvními byl v letech 1906 - 1909 Franz Goldberger, narozený v Čechách. Ve 20. letech přicházejí známí lezci ze Saského Švýcarska: Emanuel Strubich, Carl Rau, Walter Sobe, Herbert Köckritz, Alfred Herrmann, Hans Heilmeier, Rudolf Kaden, Fritz Wiessner, Walter Barth a další. Leze zde také Rudolf Hanke z Podmokel (dnes část Děčína). Takže to jsou jména, která se asi většinou skrývají pod strohým označením v průvodcích "němečtí lezci".

V roce 1929 vylezl např. W. Barth s druhy cestu na Dračí zub - Barth Riss, dodnes považovanou za "prubířský kámen horolezců" a jednu z nejtěžších "širočin" ve Skaláku (v dnešní klasifikaci za VIII).

Chronologie známých výstupů saských lezců v Dračích skalách:
  • 1906 - Dračí zub - Kauschkova spára VII - R. Kauschka s druhy
  • 1921 - Strubichova věž - Jižní cesta IV - E. Strubich (zřejmě tady lezl již dříve a na více věžích)
  • 1925 - Dračí věž - N.C. (Dračí spára) VII - W. Sobe, E. Herbe, P. Richter
  • 1928 - Dračí věž - Dračí stěna VIIb - K. Heinecke s druhy
  • 1929 - Dračí zub - Barthova spára VIII - W. Barth s druhy
  • 1927 - Kniha - Jižní spára - A. Preibisch s druhy
  • 1930 - Kniha - Údolní stěna VII - R. Meyer s druhy ...

    Mezi německými lezci vládla zdravá rivalita. Soupeření mělo i politickou motivaci. Existovaly 2 kluby - jeden pravicově orientovaný (Jeschke ...) a druhý komunistický (FPT). Tak například drážďanský komunista H. Körkliz nazval svůj prvovýstup na Dračí věž "Rudou hranou". Postupně zdolávali další a další věže. Po vylezení nejvýznamnějších spár a komínů se pouštěli i do exponovaných stěn (Dračí stěna, Rudá hrana, Kauschkova hrana). To byl počátek tzv. "sportovního horolezectví". Nadvláda německých lezců přetrvávala až do roku 1939. V tomto roce a létech následujících odešli všichni němečtí lezci postupně do války. Mnozí z nich se dostali k útvaru horských myslivců a bojovali i na Kavkaze.

    Pod vlivem německého pískovcového horolezectví se rozvíjelo v třicátých létech i horolezectví české. Čeští horolezci postupně přijali saské názory na lezení po skalách a začali je chápat jako samostatnou horolezeckou disciplínu. Skály pro ně přestávaly být jen cvičné terény sloužící k přípravě do hor. Zpočátku jen s obdivem sledovali mistrovské lezecké umění německých horolezců.

    Vladimír Procházka na tutu dobu vzpomíná: "Byli pro nás stále mistry. Jednu letní neděli v roce 1936 jsme vylezli na Podmokelskou věž a shodou okolností jsme z vrcholu mohli pozorovat Funkeho při prvovýstpu novým směrem na Kapelníka, kterého jsme měli přímo proti sobě. Museli jsme ho obdivovat. Lezl nádherně uvolněně, očima neustále vybíral směr. A co bylo nejpodivuhodnější - pod vrcholovým vhloubením stál rozkročen snad půl hodiny a pozoroval trasu nad sebou. Potom následovalo pár přesných pohybů a byl na vrcholu. Jiným takovým "sekáčem" byl J. Kertesch, zvaný Kati. Ten mě a Fifanovi půjčil v roce 1935 lano, smyčky i karabiny a umožnil nám výstup na Kapelníka."

    Aktivita Čechů začala však už mnohem dříve. V roce 1907 byl založen Josefem Hendrychem Lezecký kroužek Prachov. V kroužku bylo jen několik jičínských studentů. Studenti jičínské reálky lezli i na Hruboskalsku a ostatních skalách Českého ráje, ale v jejich hlavním zájmu zůstávaly pískovcové věže v Prachovských skalách. Kroužek ukončil bohužel činnost již v roce 1914 odchodem jeho členů na fronty 1. světové války.

    Postoj veřejnosti k horolezecké činnosti v té době byl jednoznačně negativní. Jak v rodinách, tak ve školách naráželi adepti horolezectví na naprosté nepochopení a na tuhý odpor. Po válce se iniciativa zlézání skal Českého ráje přesunula z Jičína do Turnova. Prvním turnovským horolezcem byl Antonín Zima (1909 - 1974). Byl výborným pozorovatelem tehdy ještě nepočetných družstev německých lezců. Věděl, kde jsou ve stěnách kruhy, pochopil techniku zajišťování. A tak mohl být dobrým rádcem svým kamarádům, které již neuspokojovalo lezení lehkých komínů, jimiž až dosud nezajištěně vystupovali a sestupovali.

    V roce 1929 začali tedy lézt Turnováci poprvé s lanem, zakoupeným v místní provazárně. Byli to: A. Zima, V. Náhlovský, F. Porcal, L. Soldát, K. Čabelka, E. Prchlích, F. Brouma a J. Baudys. Nejschopnějším z výše jmenovaných byl J. Baudys. Vodil své druhy na stále těžší výstupy. Vyvrcholením snah se stal pokus o stěnu Kapelníka, dnes "normální", tehdy jedinou cestou. J. Baudys byl však brzy z lezecké činnosti vyřazen. Onemocněl zhoubnou chorobou a zemřel ve věku něco málo přes třicet let.

    Ostatní členové skupiny se v době nezaměstnanosti, která právě nastala, potýkali s existenčními starostmi a tak se zdálo, že vývoj nebude pokračovat. Jenže skály si oblíbili další, ještě mladší lezci. Také oni zprvu lezli bez lana "své" komínové cesty na Maják, Blatník a další věže. Brzy je však objevil A. Zima a urychlil jejich cestu k vyšší výkonnosti. Skupinu tvořili: L. Vodháněl, F. Stříbrný, V. Nejedlo, B. Vorel, J. Volejník, F. Svoboda (všichni narozeni roku 1915) a o něco mladší V. Procházka a J. Smitka. Nejschopnějším ze všech byl František Stříbrný. Byl nesmírně odvážný. Dokázal například skočit z vrcholu skály do koruny blízké borovice a slézt po jejím kmeni, místo aby sestupoval komínem. Buhužel zahynul ve dvaceti letech při havárii na závodním motocyklu. Úlohu "prvního na laně" po něm převzal V. Nejedlo - ukázněný, prozíravý a technicky vybavený lezec. Nejvíce však celou skupinu ovlivňoval Ladislav Vodháněl, zvaný Fifan. Byl veselým společníkem a vytvářel svým humorem ve skupině tu pravou pohodu. Díky němu se také do skal vrátila i většina starších turnovských lezců. Jejich výkonnost rostla z týdne na týden. V roce 1933 měli za sebou v podstatě většinu německých výstupů ve Skaláku. Posledními otazníky byly Taktovka a Dračí stěna na Dračí věž. Taktovku zlezl s převahou V. Nejedlo (doprovázeli ho L. Vodháněl a F. Svoboda). Dračí stěnou pak prostoupil v roce 1936 L. Vodháněl. Výstupu se zúčastnili A. a A. Zima a protože ?????? již nebyli ve vrcholné formě, těžko jej mohli ve vedení nahradit, byl jeho výkon o to větší.

    V roce 1938-39 prožili turnovští lezci dva mobilizační nástupy na hranicích, odkud se vrátili až po 15. březnu 1939, roztrpčeni odevzdáním republiky Hitlerovi.

    Všechny volné chvíle okupačních let pak trávili ve skalách jako v jediné oáze klidu a radosti, v níž bylo možné bez strachu projevovat i své názory a přemýšlet o odporu proti fašismu.

    Skupina se rozrostla o další členy, a tak již nemohli lézt všichni na jednom laně jako dříve. Postupně se vytvořila stálá družstva:
    V. Nejedlo - A. Čermák - R. Nejedlová
    V. Chlum - V. Kříž a snimi K. Chlum, J. Mitlener a další
    B. Vorel - J. Holas
    L. Vodháněl - V. Procházka - J. Smitka a J. Volejník

    K těmto družstvům se postupně přidávali další lezci z Mladé Boleslavi (např. Urban, Procházka, Adler), ze Železného Brodu (Mašek, Štekr, Hudský), z Mnichova Hradiště a okolí (Němeček, Šimon, bratři Hatašové, Michl) aj.

    Po přelezení většiny německých cest začala éra vlastních prvovýstupů. Na prvovýstupech se podílela všechna výše uvedená družstva a také pražští členové KAČ (R. O. Bauše, M. Jedlička, Z. Mézl a další). Pro pražské alpinisty byly hory, kam tak rádi před okupací jezdili, uzavřeny neprodyšnými hranicemi. Pískovcové lezení se jim ale nejevilo jen jako náhražka - stalo se novou kvalitou českého horolezectví.

    Od roku 1940 svými výkony ve skalách Českého ráje nejvíce udivoval již legendární Josef Smitka (nar. 21. 12. 1919). Vyučil se v Pardubicích telegrafním technikem a tam také boxoval a létal. Od prvního šáhnutí na skálu ho však již nic jiného nezajímalo než lezení a odpor proti fašismu. Když odmítl nastoupit do práce v říši, byl předveden gestapem k pražskému pracovnímu úřadu, odkud se mu podařilo záhy uniknout. Doma už žít nemohl. Schovával se a bivakoval ve skalních jeskyních. Během doby se k němu přidávali další nepřátelé nacismu, z nichž nejvýraznější osobností byl Karel Chlum. O nedělích lezl Joska se svými kamarády, kteří ho zásobovali jídlem. Ve všední dny, kdy pracovali, bral na své lano i chlapce, kteří každé odpoledne, jakmile odložili školní brašnu, rychle odcházeli do skal za svým mistrem a učitelem Smitkou. Lezl s ním také R. Karoušek, J. Ometák, B. Cvrková, F. Kutta, J. Janků, Z. Gräf, A. Mareš, L. Jisl a A. Matějec. Znali ho, a občas s ním i lezli, v podstatě všichni tehdejší horolezci. Většina z těchto mladých chlapců se později svými prvovýstupy nesmazatelně zapsali do historie lezení ve Skaláku.

    Během svého skrývání v jeskyních skalního města se vlastně stal hospodářem a nekorunovaným vládcem Skaláku. Dohlížel nejen na čistotu přírody, ale i na čistotu lezení - dodržování zásad pískařů. Věděl o každém, kdo nově přišel do skal a zkoumal, kdo tam svým chováním patří a kdo nikoliv. Vzal si za úkol udržovat v pořádku všechny lezecké cesty. Neustále s sebou nosil koženou opravářskou brašnu, plnou vrtáků, kruhů a olova. Kdekoliv přišel na špatný stěnový nebo vrcholový kruh (slaňák) - opravil jej.

    Postupně přicházel k názoru, že na pískovcích má být umělých pomůcek, za jaké považoval kruhy, co nejméně. Zajištění kruhy nahrazoval lanovými smyčkami. Dlouho se učil zakládat smyčky na lehkých cestách, kde je pro vlastní jištění ani nepotřeboval. Při prvovýstupech pak své znalosti náležitě zhodnotil. A tak mohla vzniknout cesta na Dominstein (Smitkova stěna); cesta nejvyšší obtížnosti, na které uplatnil celý svůj lezecký i jistící um. Osadil zde, na cestě dlouhé cca 25 m, jen jeden jistící kruh. (Smyčkovací technika ve zdokonalené podobě se od nás rozšířila postupně do celého světa.)

    Chtěl však, aby jeho názory zdíleli i ostatní a nebyl tolerantní. Tak například známý "Mézlův roh" na Majáku přelezl bez použití již osazených kruhů, protože bylo možné zajistit se smyčkami. Mézlovy kruhy vytloukl. Dalo moc práce ho přesvědčit, že každý neumí tak dobře smyčkovat jako on, a že tři kruhy na tak vysokou stěnu není nic přehnaného (dnes pouze dva - pozn. aut.). Podobně se choval i při osazování vrcholových (slaňovacích) kruhů. Slaňování se mu zdálo být rozkoší, a proto je přemísťoval na samé vrcholky skal, aby se slaňovalo s co největší výšky. Přátelé ho přesvědčovali o nesmyslnosti takového počínání - ničila se skála i lana, kterých byl za války zoufalý nedostatek. Časem to pochopil a jak bylo v jeho stylu, šel opět do krajnosti. Vytloukl všechny své vrcholové kruhy a umístil je pod vrcholovou plošinu do stěny, z níž slaňování bylo na dané skále nejkratší. A tak bylo kolikrát větším problémem dostat se do slanění, něž vylézt na věž.

    Za nuceného trvalého pobytu ve skalách uskutečnil Smitka během války mnoho prvovýstupů a neustále zlepšoval svou techniku. O všech prvovýstupech si vedl pečlivé záznamy s popisem cest. Ty posloužily později L. Vodhánělovi a J. Janků při sepsání jejich průvodce "Hruboskalsko".

    Na podzim 1944 byl vyzrazen úkryt J. Smitky a jeho druhů v blízkosti Valdštejna. Smitkovy kamarády K. Chluma a J. Habra přiměly gestapácké samopaly k zvednutí rukou, on sám však unikl z jeskyně skokem do hloubky osmi metrů. Na počátku poslední válečné zimy J. Smitka onemocněl a čím dále více ztrácel pozornost, až ho konečně gestapo dopadlo. Brzy nato byli zatčeni i další jeho kamarádi V. Chlum, V. Procházka i německý antifašista E. Schwarzbach, a to pro přípravu železniční sabotáže.

    Dne 27. března 1945, jen několik týdnů před osvobozením, Karla a Václava Chluma, Schwarzbacha a Smitku Němci v Terezíně bez soudu popravili ...

    Legendární J. Smitka s druhy se stali vzorem pro poválečnou omladinu, ze které vyšli Karel Cerman, Vladimír Haleš, Jaroslav Janků, Valerián Karoušek, Oldřich Kopal, Radovan Kuchař, Jaroslav Kysela, Bohuslav Nejedlo, Vladimír Němeček, Jiří Plátek, Bohumil Svatoš a další vynikající horolezci. Díky jim se stal Skalák na dlouhou dobu centrem českého pískovcového horolezectví. Jmenovaní protagonisté měli však, na škodu ještě rychlejšímu rozvoji pískovcového lezení, za hlavní cíl velehory a pískovec brali pouze jako přípravu do hor.

    Generaci šedesátých a počátku sedmdesátých let představovali lezci: Ladislav Mejsnar, Josef Čihula, bratři Žofkové, Václav Chlum ml., bratři Sochorové, lezci z KZP - Jiří Jíra, Jan Procházka a další.

    Počtem prvovýstupů vynikal Josef Čihula, kterému se v horách moc nedařilo a tak veškeré své lezecké umění zúročil na pískovcích. Lezec robustní postavy, povoláním pokrývač, disponoval neobyčejnou silou paží. Lezecké technice, hlavně spárové, se vyučil ve skalách Jizerských hor. To se projevilo i na výběru jeho cest - převážná většina je spárového charakteru z nichž vyniká "Ruční spára" na Anebo, představující ještě dnes lezecký oříšek. Zdokonalil smyčkovací techniku používáním těch nejtenších smyček a "tkaniček"; kruhy používal jen tam, kde to bylo nezbytně nutné. Jeho rozlet předčasně ukončila lavina ve Vysokých Tatrách.

    Nekorunovanými králi Dračích skal v šedesátých letech byli bratři Zdeněk a Otakar Žofkové z Hrubé Skály. Hlídali veškeré dění ve skalách a byli nekompromisní. Neuznávali osazení kruhu nízko nad zemí nebo v obtížném místě cesty. Klíčové místo muselo být až výše nad kruhem. (Toto je třeba chápat v dobových souvislostech. Tenkrát bylo u některých lezců zcela běžné, že kruh jim posloužil jako chyt, event. i jako stup. Slogan: "Dobrý horolezec získá kruhem až 5 metrů", byl všeobecně známý). Cesty, které po nich zůstaly, zahrnují teměř celou plejádu klasifikační stupnice. Cesta "Odkaz léta" na Ocún (dříve VIIc - dnes VIIIb), poté co ji napoprvé nevylezl ani sám mistr "Pavouk" Pochylý, získala na pověsti velice obtížné a málo, jen smyčkami zajištěné cesty. Ale i ostatní cesty, včetně těch nejlehčích, zaručovaly ve své době poctivé lezení. Vynadá-li vám dnes náhodou chlapík v nejlepších letech, že jste při prvovýstupu osadili moc nízko 1. kruh - můžete si být téměř jisti, že to byl Zdeněk "Žofan". Neustále se zajímá o dění ve skalách a sem tam si "smrkne" i nějaký ten prvovýstup ... Václav Chlum, syn V. Chluma popraveného v Terezíně, byl nejbližšími kamarády přezdívaný Kyzling. Jeho cesty by se mohly charakterizovat, řečeno slovy M. Homolky, asi takto: "Když si chci ve Skaláku vylézt hezkou klasickou cestu, tak si vylezu cestu od Vaška Chluma." Lezení muselo být zároveň i společenskou událostí. Musela být pohoda nejen ve stěnách, ale i v přilehlých restauracích - na ty se nesmělo nikdy zapomenout. Do cest nastupoval vždy dobře upraven. Zásadně s pokrývkou hlavy ve formě klobouku, anebo alespoň bekovky. Nejlépe v "džínách" a se slušivou obuví na nohách.

    Vladimír Sochor, neoslňuje množstvím, ale kvalitou cest. Co cesta, to nádherná linie a mezník tehdejšího lezení. Navršení obtíží, minimum železa, psychická náročnost - to je stručná charakteristika jeho prvovýstupů. Cesty neměly dlouhou dobu opakování. Až teprve další generace, jmenovitě pak Stanislav Šilhán společně s Milanem Vinšem, bourají mýty a většinu Sochorových cest přelézají. Jeho cesty mají dodnes minimum přelezů. Po několika letech lezecké nečinnosti se ještě jednou krátce vrací do skal a jako výraz svého přirozeného lezeckého talentu dává k dobru nelehkou cestu na Libereckou věž, symbolicky nazvanou "Důchodka". Ti, kteří snad nabyli dojmu, že nyní už Láďa žije spořádaným rodinným životem, nechť nejsou na omylu. V současnosti přešel na "bezpečnější" drogu - láme si údy při paraglidingu ...

    Sedmdesátá léta a začátek osmdesátých let symbolizovala pohoda v restauračních zařízeních s občasným výpadem lezců do "Oblasti", jak se tehdy Skaláku důvěrně přezdívalo. Prvovýstupy se tvořily převážně poblíž míst kde se zrovna "dařilo". A dařilo se na Valdštejně, "U Sláviny" v Doubravici, v Pelešanech "U Jiřinky", ve "Vyřezávaný" (Selská jizba) v Sedmihorkách a jinde. A že se tam nepila jen limonáda dávají tušit názvy některých cest, které v té době vznikly, jako: "Ranní píseň opilcova", "Dopijem a jdem", "Ranní ptáče bez lahváče, vůbec nikam nedoskáče", "Selská cesta", "Mystery" a pod. Přesto se podařilo vytvořit pár hezkých cest.

    Příchod mladých lezců, s adrenalinem sportovního lezení v krvi, znamená výrazný kvalitativní i kvantitativní posun lezení vpřed. Bratři Meierové, Miroslav Dědek ml., Pavel Starý a další.

    Radek a Miroslav Meierovi z Liberce tráví veškerý svůj volný čas na "Karouškárně" - chatě na Hrubé Skále. Je-li sucho lezou, je-li po dešti, věnují se mapování nových možností. Systematicky postupují od "Karouškárny" přes Dračí skály směrem do nitra Skaláku a za nimi jen poletují zrnka písku z rouráků. Invaze je dokonalá. Jejich pozornosti neunikne žádný vyšší masiv, žádná těžká nebo zapomenutá stěna věže, žádná jen trochu logická varianta. Objeví-li se někde v obalsti "škodná" a začne dělat cesty, ihned se tam přesunují a vylezou všechny zbylé možnosti. Srovnání s pojišťovákem Viktorem Tůmou z Hrabalovy prózy Bambini di Praha, který žárlil na každou těhotnou ženskou proto, že není těhotná s ním, mi připadá velmi přiléhavé.

    Jen za poslední 3 roky (1993 - 95) vylezli v Dračích skalách na 360 prvovýstupů (samozřejmě vše odspodu a bez Mg). A to již několik generací tvrdilo, že veškeré logické a hezké směry jsou zde přelezeny. Tentokráte vás ale bez nadsázky můžu ubezpečit, že si už v Dračích skalách hezkou cestu neuděláte - jednoduše není kde.

    Petr Hejtmánek, HRUBOSKALSKO - Dračí skály, Zámecká rokle, 1996