Z historie (Petr Hejtmánek, HRUBOSKALSKO - Drací skály, Zámecká rokle, 1996) zpět 
V prvopocátcích bylo lezení soucástí turistiky. Bylo chápáno jako romantické putování prírodou s cílem dosáhnout vrcholu nejlehcí cestou - jednalo se o tzv. "klasické horolezectví".

Pocátkem našeho století zajíždeli do Skaláku, tehdy ješte panenského lezeckého ráje, nemectí lezci z nedalekého Liberce a Jablonce. Objevuje se zde Rudolf Kauschka, který rychlým rozvojem horolezeckého umu proniká mezi špicku. V cervnu 1906 vystoupil s druhy na povestmi opredený Drací zub, považovaný do té doby za nezdolatelný *). Byl to výstup dobre srovnatelný s výkony saských lezcu. Tato spára, oklasifikovaná stupnem VII, má o to vyšší hodnotu, že byla prostoupena bez použití kruhu. Na pocest víteství umístili na vrchol tito Nemci z Liberce - tak jak bylo v této dobe obvyklé - plechovou klubovou vlajku. Ceský tisk napadl tuto událost jako národnostní provokaci (sám Kauschka k tomu napsal, že o to se jim vubec nejednalo). Horolezci se poté museli ospravedlnovat na mestském magistrátu. Ale co s vlajkou na Dracím zubu? Nikdo nebyl schopen ji sundat, až se nakonec prihlásili dva pokrývaci z Turnova (jedním z nich byl otec horolezce Jaroslava Janku). Na vrchol vystoupili po tehdy ješte existujících vzprícených trámech v komíne a vlajku odstranili. Pri sestupu pak trámy shazovali. Není bez zajímavosti, že jeden z dalších výstupu na Drací zub provedl po 31 letech Kauschkuv syn Manfred.

*)Výstup podniknutý pomocí vzprícených trámu mel se sportovním výkonem pramálo spolecného. To za starých casu prileteli na Hrubskalsko statní orli - hotoví draci, kterí se nespokojili s krádežemi domácích zvírat, ale zacali unášet i malé deti. Na strmou skálu, kde hnízdili, se nikdo neodvážil. Až jeden mladý sedlák, který cekaje ve vezení na trest smrti, nabídl svoje služby a pomocí drevených breven na vež vystoupil a hnízdo dravcu zlikvidoval - tak praví povest.

Krome Nemcu z Liberecka a Jablonecka meli na prukopnickém objevování podíl též Sasové. Mezi prvními byl v letech 1906 - 1909 Franz Goldberger, narozený v Cechách. Ve 20. letech pricházejí známí lezci ze Saského Švýcarska: Emanuel Strubich, Carl Rau, Walter Sobe, Herbert Köckritz, Alfred Herrmann, Hans Heilmeier, Rudolf Kaden, Fritz Wiessner, Walter Barth a další. Leze zde také Rudolf Hanke z Podmokel (dnes cást Decína). Takže to jsou jména, která se asi vetšinou skrývají pod strohým oznacením v pruvodcích "nemectí lezci".

V roce 1929 vylezl napr. W. Barth s druhy cestu na Drací zub - Barth Riss, dodnes považovanou za "prubírský kámen horolezcu" a jednu z nejtežších "širocin" ve Skaláku (v dnešní klasifikaci za VIII).

Chronologie známých výstupu saských lezcu v Dracích skalách:
  • 1906 - Drací zub - Kauschkova spára VII - R. Kauschka s druhy
  • 1921 - Strubichova vež - Jižní cesta IV - E. Strubich (zrejme tady lezl již dríve a na více vežích)
  • 1925 - Drací vež - N.C. (Drací spára) VII - W. Sobe, E. Herbe, P. Richter
  • 1928 - Drací vež - Drací stena VIIb - K. Heinecke s druhy
  • 1929 - Drací zub - Barthova spára VIII - W. Barth s druhy
  • 1927 - Kniha - Jižní spára - A. Preibisch s druhy
  • 1930 - Kniha - Údolní stena VII - R. Meyer s druhy ...

    Mezi nemeckými lezci vládla zdravá rivalita. Souperení melo i politickou motivaci. Existovaly 2 kluby - jeden pravicove orientovaný (Jeschke ...) a druhý komunistický (FPT). Tak napríklad dráždanský komunista H. Körkliz nazval svuj prvovýstup na Drací vež "Rudou hranou". Postupne zdolávali další a další veže. Po vylezení nejvýznamnejších spár a komínu se poušteli i do exponovaných sten (Drací stena, Rudá hrana, Kauschkova hrana). To byl pocátek tzv. "sportovního horolezectví". Nadvláda nemeckých lezcu pretrvávala až do roku 1939. V tomto roce a létech následujících odešli všichni nemectí lezci postupne do války. Mnozí z nich se dostali k útvaru horských myslivcu a bojovali i na Kavkaze.

    Pod vlivem nemeckého pískovcového horolezectví se rozvíjelo v tricátých létech i horolezectví ceské. Ceští horolezci postupne prijali saské názory na lezení po skalách a zacali je chápat jako samostatnou horolezeckou disciplínu. Skály pro ne prestávaly být jen cvicné terény sloužící k príprave do hor. Zpocátku jen s obdivem sledovali mistrovské lezecké umení nemeckých horolezcu.

    Vladimír Procházka na tutu dobu vzpomíná: "Byli pro nás stále mistry. Jednu letní nedeli v roce 1936 jsme vylezli na Podmokelskou vež a shodou okolností jsme z vrcholu mohli pozorovat Funkeho pri prvovýstpu novým smerem na Kapelníka, kterého jsme meli prímo proti sobe. Museli jsme ho obdivovat. Lezl nádherne uvolnene, ocima neustále vybíral smer. A co bylo nejpodivuhodnejší - pod vrcholovým vhloubením stál rozkrocen snad pul hodiny a pozoroval trasu nad sebou. Potom následovalo pár presných pohybu a byl na vrcholu. Jiným takovým "sekácem" byl J. Kertesch, zvaný Kati. Ten me a Fifanovi pujcil v roce 1935 lano, smycky i karabiny a umožnil nám výstup na Kapelníka."

    Aktivita Cechu zacala však už mnohem dríve. V roce 1907 byl založen Josefem Hendrychem Lezecký kroužek Prachov. V kroužku bylo jen nekolik jicínských studentu. Studenti jicínské reálky lezli i na Hruboskalsku a ostatních skalách Ceského ráje, ale v jejich hlavním zájmu zustávaly pískovcové veže v Prachovských skalách. Kroužek ukoncil bohužel cinnost již v roce 1914 odchodem jeho clenu na fronty 1. svetové války.

    Postoj verejnosti k horolezecké cinnosti v té dobe byl jednoznacne negativní. Jak v rodinách, tak ve školách naráželi adepti horolezectví na naprosté nepochopení a na tuhý odpor. Po válce se iniciativa zlézání skal Ceského ráje presunula z Jicína do Turnova. Prvním turnovským horolezcem byl Antonín Zima (1909 - 1974). Byl výborným pozorovatelem tehdy ješte nepocetných družstev nemeckých lezcu. Vedel, kde jsou ve stenách kruhy, pochopil techniku zajištování. A tak mohl být dobrým rádcem svým kamarádum, které již neuspokojovalo lezení lehkých komínu, jimiž až dosud nezajištene vystupovali a sestupovali.

    V roce 1929 zacali tedy lézt Turnováci poprvé s lanem, zakoupeným v místní provazárne. Byli to: A. Zima, V. Náhlovský, F. Porcal, L. Soldát, K. Cabelka, E. Prchlích, F. Brouma a J. Baudys. Nejschopnejším z výše jmenovaných byl J. Baudys. Vodil své druhy na stále težší výstupy. Vyvrcholením snah se stal pokus o stenu Kapelníka, dnes "normální", tehdy jedinou cestou. J. Baudys byl však brzy z lezecké cinnosti vyrazen. Onemocnel zhoubnou chorobou a zemrel ve veku neco málo pres tricet let.

    Ostatní clenové skupiny se v dobe nezamestnanosti, která práve nastala, potýkali s existencními starostmi a tak se zdálo, že vývoj nebude pokracovat. Jenže skály si oblíbili další, ješte mladší lezci. Také oni zprvu lezli bez lana "své" komínové cesty na Maják, Blatník a další veže. Brzy je však objevil A. Zima a urychlil jejich cestu k vyšší výkonnosti. Skupinu tvorili: L. Vodhánel, F. Stríbrný, V. Nejedlo, B. Vorel, J. Volejník, F. Svoboda (všichni narozeni roku 1915) a o neco mladší V. Procházka a J. Smitka. Nejschopnejším ze všech byl František Stríbrný. Byl nesmírne odvážný. Dokázal napríklad skocit z vrcholu skály do koruny blízké borovice a slézt po jejím kmeni, místo aby sestupoval komínem. Buhužel zahynul ve dvaceti letech pri havárii na závodním motocyklu. Úlohu "prvního na lane" po nem prevzal V. Nejedlo - ukáznený, prozíravý a technicky vybavený lezec. Nejvíce však celou skupinu ovlivnoval Ladislav Vodhánel, zvaný Fifan. Byl veselým spolecníkem a vytvárel svým humorem ve skupine tu pravou pohodu. Díky nemu se také do skal vrátila i vetšina starších turnovských lezcu. Jejich výkonnost rostla z týdne na týden. V roce 1933 meli za sebou v podstate vetšinu nemeckých výstupu ve Skaláku. Posledními otazníky byly Taktovka a Drací stena na Drací vež. Taktovku zlezl s prevahou V. Nejedlo (doprovázeli ho L. Vodhánel a F. Svoboda). Drací stenou pak prostoupil v roce 1936 L. Vodhánel. Výstupu se zúcastnili A. a A. Zima a protože ?????? již nebyli ve vrcholné forme, težko jej mohli ve vedení nahradit, byl jeho výkon o to vetší.

    V roce 1938-39 prožili turnovští lezci dva mobilizacní nástupy na hranicích, odkud se vrátili až po 15. breznu 1939, roztrpceni odevzdáním republiky Hitlerovi.

    Všechny volné chvíle okupacních let pak trávili ve skalách jako v jediné oáze klidu a radosti, v níž bylo možné bez strachu projevovat i své názory a premýšlet o odporu proti fašismu.

    Skupina se rozrostla o další cleny, a tak již nemohli lézt všichni na jednom lane jako dríve. Postupne se vytvorila stálá družstva:
    V. Nejedlo - A. Cermák - R. Nejedlová
    V. Chlum - V. Kríž a snimi K. Chlum, J. Mitlener a další
    B. Vorel - J. Holas
    L. Vodhánel - V. Procházka - J. Smitka a J. Volejník

    K temto družstvum se postupne pridávali další lezci z Mladé Boleslavi (napr. Urban, Procházka, Adler), ze Železného Brodu (Mašek, Štekr, Hudský), z Mnichova Hradište a okolí (Nemecek, Šimon, bratri Hatašové, Michl) aj.

    Po prelezení vetšiny nemeckých cest zacala éra vlastních prvovýstupu. Na prvovýstupech se podílela všechna výše uvedená družstva a také pražští clenové KAC (R. O. Bauše, M. Jedlicka, Z. Mézl a další). Pro pražské alpinisty byly hory, kam tak rádi pred okupací jezdili, uzavreny neprodyšnými hranicemi. Pískovcové lezení se jim ale nejevilo jen jako náhražka - stalo se novou kvalitou ceského horolezectví.

    Od roku 1940 svými výkony ve skalách Ceského ráje nejvíce udivoval již legendární Josef Smitka (nar. 21. 12. 1919). Vyucil se v Pardubicích telegrafním technikem a tam také boxoval a létal. Od prvního šáhnutí na skálu ho však již nic jiného nezajímalo než lezení a odpor proti fašismu. Když odmítl nastoupit do práce v ríši, byl predveden gestapem k pražskému pracovnímu úradu, odkud se mu podarilo záhy uniknout. Doma už žít nemohl. Schovával se a bivakoval ve skalních jeskyních. Behem doby se k nemu pridávali další neprátelé nacismu, z nichž nejvýraznejší osobností byl Karel Chlum. O nedelích lezl Joska se svými kamarády, kterí ho zásobovali jídlem. Ve všední dny, kdy pracovali, bral na své lano i chlapce, kterí každé odpoledne, jakmile odložili školní brašnu, rychle odcházeli do skal za svým mistrem a ucitelem Smitkou. Lezl s ním také R. Karoušek, J. Ometák, B. Cvrková, F. Kutta, J. Janku, Z. Gräf, A. Mareš, L. Jisl a A. Matejec. Znali ho, a obcas s ním i lezli, v podstate všichni tehdejší horolezci. Vetšina z techto mladých chlapcu se pozdeji svými prvovýstupy nesmazatelne zapsali do historie lezení ve Skaláku.

    Behem svého skrývání v jeskyních skalního mesta se vlastne stal hospodárem a nekorunovaným vládcem Skaláku. Dohlížel nejen na cistotu prírody, ale i na cistotu lezení - dodržování zásad pískaru. Vedel o každém, kdo nove prišel do skal a zkoumal, kdo tam svým chováním patrí a kdo nikoliv. Vzal si za úkol udržovat v porádku všechny lezecké cesty. Neustále s sebou nosil koženou opravárskou brašnu, plnou vrtáku, kruhu a olova. Kdekoliv prišel na špatný stenový nebo vrcholový kruh (slanák) - opravil jej.

    Postupne pricházel k názoru, že na pískovcích má být umelých pomucek, za jaké považoval kruhy, co nejméne. Zajištení kruhy nahrazoval lanovými smyckami. Dlouho se ucil zakládat smycky na lehkých cestách, kde je pro vlastní jištení ani nepotreboval. Pri prvovýstupech pak své znalosti náležite zhodnotil. A tak mohla vzniknout cesta na Dominstein (Smitkova stena); cesta nejvyšší obtížnosti, na které uplatnil celý svuj lezecký i jistící um. Osadil zde, na ceste dlouhé cca 25 m, jen jeden jistící kruh. (Smyckovací technika ve zdokonalené podobe se od nás rozšírila postupne do celého sveta.)

    Chtel však, aby jeho názory zdíleli i ostatní a nebyl tolerantní. Tak napríklad známý "Mézluv roh" na Majáku prelezl bez použití již osazených kruhu, protože bylo možné zajistit se smyckami. Mézlovy kruhy vytloukl. Dalo moc práce ho presvedcit, že každý neumí tak dobre smyckovat jako on, a že tri kruhy na tak vysokou stenu není nic prehnaného (dnes pouze dva - pozn. aut.). Podobne se choval i pri osazování vrcholových (slanovacích) kruhu. Slanování se mu zdálo být rozkoší, a proto je premístoval na samé vrcholky skal, aby se slanovalo s co nejvetší výšky. Prátelé ho presvedcovali o nesmyslnosti takového pocínání - nicila se skála i lana, kterých byl za války zoufalý nedostatek. Casem to pochopil a jak bylo v jeho stylu, šel opet do krajnosti. Vytloukl všechny své vrcholové kruhy a umístil je pod vrcholovou plošinu do steny, z níž slanování bylo na dané skále nejkratší. A tak bylo kolikrát vetším problémem dostat se do slanení, než vylézt na vež.

    Za nuceného trvalého pobytu ve skalách uskutecnil Smitka behem války mnoho prvovýstupu a neustále zlepšoval svou techniku. O všech prvovýstupech si vedl peclivé záznamy s popisem cest. Ty posloužily pozdeji L. Vodhánelovi a J. Janku pri sepsání jejich pruvodce "Hruboskalsko".

    Na podzim 1944 byl vyzrazen úkryt J. Smitky a jeho druhu v blízkosti Valdštejna. Smitkovy kamarády K. Chluma a J. Habra primely gestapácké samopaly k zvednutí rukou, on sám však unikl z jeskyne skokem do hloubky osmi metru. Na pocátku poslední válecné zimy J. Smitka onemocnel a cím dále více ztrácel pozornost, až ho konecne gestapo dopadlo. Brzy nato byli zatceni i další jeho kamarádi V. Chlum, V. Procházka i nemecký antifašista E. Schwarzbach, a to pro prípravu železnicní sabotáže.

    Dne 27. brezna 1945, jen nekolik týdnu pred osvobozením, Karla a Václava Chluma, Schwarzbacha a Smitku Nemci v Terezíne bez soudu popravili ...

    Legendární J. Smitka s druhy se stali vzorem pro poválecnou omladinu, ze které vyšli Karel Cerman, Vladimír Haleš, Jaroslav Janku, Valerián Karoušek, Oldrich Kopal, Radovan Kuchar, Jaroslav Kysela, Bohuslav Nejedlo, Vladimír Nemecek, Jirí Plátek, Bohumil Svatoš a další vynikající horolezci. Díky jim se stal Skalák na dlouhou dobu centrem ceského pískovcového horolezectví. Jmenovaní protagonisté meli však, na škodu ješte rychlejšímu rozvoji pískovcového lezení, za hlavní cíl velehory a pískovec brali pouze jako prípravu do hor.

    Generaci šedesátých a pocátku sedmdesátých let predstavovali lezci: Ladislav Mejsnar, Josef Cihula, bratri Žofkové, Václav Chlum ml., bratri Sochorové, lezci z KZP - Jirí Jíra, Jan Procházka a další.

    Poctem prvovýstupu vynikal Josef Cihula, kterému se v horách moc nedarilo a tak veškeré své lezecké umení zúrocil na pískovcích. Lezec robustní postavy, povoláním pokrývac, disponoval neobycejnou silou paží. Lezecké technice, hlavne spárové, se vyucil ve skalách Jizerských hor. To se projevilo i na výberu jeho cest - prevážná vetšina je spárového charakteru z nichž vyniká "Rucní spára" na Anebo, predstavující ješte dnes lezecký oríšek. Zdokonalil smyckovací techniku používáním tech nejtenších smycek a "tkanicek"; kruhy používal jen tam, kde to bylo nezbytne nutné. Jeho rozlet predcasne ukoncila lavina ve Vysokých Tatrách.

    Nekorunovanými králi Dracích skal v šedesátých letech byli bratri Zdenek a Otakar Žofkové z Hrubé Skály. Hlídali veškeré dení ve skalách a byli nekompromisní. Neuznávali osazení kruhu nízko nad zemí nebo v obtížném míste cesty. Klícové místo muselo být až výše nad kruhem. (Toto je treba chápat v dobových souvislostech. Tenkrát bylo u nekterých lezcu zcela bežné, že kruh jim posloužil jako chyt, event. i jako stup. Slogan: "Dobrý horolezec získá kruhem až 5 metru", byl všeobecne známý). Cesty, které po nich zustaly, zahrnují temer celou plejádu klasifikacní stupnice. Cesta "Odkaz léta" na Ocún (dríve VIIc - dnes VIIIb), poté co ji napoprvé nevylezl ani sám mistr "Pavouk" Pochylý, získala na povesti velice obtížné a málo, jen smyckami zajištené cesty. Ale i ostatní cesty, vcetne tech nejlehcích, zarucovaly ve své dobe poctivé lezení. Vynadá-li vám dnes náhodou chlapík v nejlepších letech, že jste pri prvovýstupu osadili moc nízko 1. kruh - mužete si být témer jisti, že to byl Zdenek "Žofan". Neustále se zajímá o dení ve skalách a sem tam si "smrkne" i nejaký ten prvovýstup ... Václav Chlum, syn V. Chluma popraveného v Terezíne, byl nejbližšími kamarády prezdívaný Kyzling. Jeho cesty by se mohly charakterizovat, receno slovy M. Homolky, asi takto: "Když si chci ve Skaláku vylézt hezkou klasickou cestu, tak si vylezu cestu od Vaška Chluma." Lezení muselo být zároven i spolecenskou událostí. Musela být pohoda nejen ve stenách, ale i v prilehlých restauracích - na ty se nesmelo nikdy zapomenout. Do cest nastupoval vždy dobre upraven. Zásadne s pokrývkou hlavy ve forme klobouku, anebo alespon bekovky. Nejlépe v "džínách" a se slušivou obuví na nohách.

    Vladimír Sochor, neoslnuje množstvím, ale kvalitou cest. Co cesta, to nádherná linie a mezník tehdejšího lezení. Navršení obtíží, minimum železa, psychická nárocnost - to je strucná charakteristika jeho prvovýstupu. Cesty nemely dlouhou dobu opakování. Až teprve další generace, jmenovite pak Stanislav Šilhán spolecne s Milanem Vinšem, bourají mýty a vetšinu Sochorových cest prelézají. Jeho cesty mají dodnes minimum prelezu. Po nekolika letech lezecké necinnosti se ješte jednou krátce vrací do skal a jako výraz svého prirozeného lezeckého talentu dává k dobru nelehkou cestu na Libereckou vež, symbolicky nazvanou "Duchodka". Ti, kterí snad nabyli dojmu, že nyní už Láda žije sporádaným rodinným životem, necht nejsou na omylu. V soucasnosti prešel na "bezpecnejší" drogu - láme si údy pri paraglidingu ...

    Sedmdesátá léta a zacátek osmdesátých let symbolizovala pohoda v restauracních zarízeních s obcasným výpadem lezcu do "Oblasti", jak se tehdy Skaláku duverne prezdívalo. Prvovýstupy se tvorily prevážne poblíž míst kde se zrovna "darilo". A darilo se na Valdštejne, "U Sláviny" v Doubravici, v Pelešanech "U Jirinky", ve "Vyrezávaný" (Selská jizba) v Sedmihorkách a jinde. A že se tam nepila jen limonáda dávají tušit názvy nekterých cest, které v té dobe vznikly, jako: "Ranní písen opilcova", "Dopijem a jdem", "Ranní ptáce bez lahváce, vubec nikam nedoskáce", "Selská cesta", "Mystery" a pod. Presto se podarilo vytvorit pár hezkých cest.

    Príchod mladých lezcu, s adrenalinem sportovního lezení v krvi, znamená výrazný kvalitativní i kvantitativní posun lezení vpred. Bratri Meierové, Miroslav Dedek ml., Pavel Starý a další.

    Radek a Miroslav Meierovi z Liberce tráví veškerý svuj volný cas na "Karouškárne" - chate na Hrubé Skále. Je-li sucho lezou, je-li po dešti, venují se mapování nových možností. Systematicky postupují od "Karouškárny" pres Drací skály smerem do nitra Skaláku a za nimi jen poletují zrnka písku z rouráku. Invaze je dokonalá. Jejich pozornosti neunikne žádný vyšší masiv, žádná težká nebo zapomenutá stena veže, žádná jen trochu logická varianta. Objeví-li se nekde v obalsti "škodná" a zacne delat cesty, ihned se tam presunují a vylezou všechny zbylé možnosti. Srovnání s pojištovákem Viktorem Tumou z Hrabalovy prózy Bambini di Praha, který žárlil na každou tehotnou ženskou proto, že není tehotná s ním, mi pripadá velmi priléhavé.

    Jen za poslední 3 roky (1993 - 95) vylezli v Dracích skalách na 360 prvovýstupu (samozrejme vše odspodu a bez Mg). A to již nekolik generací tvrdilo, že veškeré logické a hezké smery jsou zde prelezeny. Tentokráte vás ale bez nadsázky mužu ubezpecit, že si už v Dracích skalách hezkou cestu neudeláte - jednoduše není kde.

    Petr Hejtmánek, HRUBOSKALSKO - Drací skály, Zámecká rokle, 1996