Kronika HO Turnov - Antonín Zima (po roce 1970)

Píše se rok 1970. Před 50 ti lety byl prvně dostoupen Kapelník, tento samozvaný král Skaláku. Kurt Rau a Karl Nizman byli první, kteří na vrchol dostoupili. Před tímto rokem žádných záznamu o výstupech na skalní věže Hruboskalska není. Také Skalák nebyl znám, pouze skalní města a „Zkamenělá kapela“ a Čertova ruka s Dračími skalami byla známa veřejnosti. Tehdejší majitel panství baron Felix a pozdější nástupce Jan Lexa z Aehrenthalu neměli zájem na neplodných skalách, sídlišti tisíců kavek, ale také nepřáli se nijak zasahovati do říše ptactva tam ukrytého, i když dělali veliké škody na polích.

Teprve v roce 1962 z podnětu turistických obcí rada Anger, ředitel velkostatku Hrubá Skála přičinil se o zřízení stezky středem skalních oblastí z Valdštýna do Sedmihorek. Tím byla otevřena brána ke všem krásám Českého ráje a tabulku u Kořenského pramene hlásající na rozcestí „Na konci světa“ pozbyla významu. Cesta ke skalám uvnitř i na vyhlídky, cesta kolem „krokodýla“ je otevřena.

A i když návštěvníkům je umožněno shlédnout zatajovaná místa není dostatek zájmu v širší veřejnosti. Jsou to jen turnovští návštěvníci Podháje a Sedmihorek, kteří chodívali pravidelně na kafíčko a na místo cestou jak říkali „podlesí“, aneb po lukách chodí také přes Valdštýn a Angrovu stezku. Je to namáhavější, ale za to krásnější.

Jinak skalní města navštěvují Němci, ale to jen občas a zejména o svatodušních svátcích v červnu, kdy dochází k větším návštěvám turistů a horolezců z blízkého Jablonce nad Nisou a Liberce, ale i ze vzdálených míst (Drážďan). Přivádějí i mládež a těší se z pohledu a výstupu na panenské štíty těžších skal. V těchto letech byla již dostoupena Taktovka, Drači skály a mnoho jiných, ale z Čechů velmi málo lezců navštěvuje Hruboskalsko. Nově založený Klub alpistů v Praze (v roce 1924) sdružuje členy z majetnějších vrstev, kteří jezdí více do hor (Alpy) a mladší generace jezdí do Prachovských skal, kde turistický odbor provádí velmi účinnou propagaci Prach. skal, což má odezvu i v návštěvnosti této oblasti. Je také vydán i první horolezecký průvodce od Janeby po Prachovských skalách.

Z českých lezců v Turnově, ještě nikde neorganizovaných, je třeba jmenovat Jarku Baudyse, Vaška Náhlovského, Ludvíka Soldáta, Frant. Porcala, Boumu, Jiránka a další, kteří jako mladí trempové při svých toulkách zajímali se již o lezení a jako první z Čechů vystoupili na Kapelníka v r. 1928 a další skály. Při prvním pokusu v r. 1926 Jarka Baudys, zvaný Pir, sletěl, ale pokus po 2 letech zdařile opakoval. Karel Čabelka, tehdy student, jako vysokoškolák seznámil se s členy KAČ v Praze a jezdil s nimi jak do Prachova tak i do Tater a později i na Hruboskalsko. O nějaké organizaci horolezců nebylo ani potuchy a nabyl také zájem.

Moje vzpomínky na tehdejší dobu se vážou na kamarády z řad kluků v mém věku z Durychova. Jsou to zejména Jára Baudys, jeho radostí bylo také si zapytlačit jako jeho bratr Jirka a i otec, který nemá nic společného s Jarkem B., který byl nazýván Pirem, dále Toník Trmalů, Bohuš Monzejků, bratři Entlerové a Alois Janeček a další, hoši ve směs v mém věku 14 let. Chodili jsme do lesů, hráli, lezli pro mladé kavky na dostupná místa a při tom mnohdy pozorovali německé lezce. Tak jsme vystoupili s Jardou B. na první Blatník, Maják, Kočičí hlavu a mnoho jiných menších skal, avšak bez sportovního zaujetí. Teprve později po skončení školní docházky, kdy rozešel jsem se právě pro pytláctví s kamarády a chodil jsem sám a pozoroval jsem lezce a pomalu vnikal do tajů tohoto sportu. Tak jsem vylezl mnoho skal samojediný, odkud bylo možno sestoupit bez lana (Přední bašta, Maják, Mariáš, Podmokelská komínem a další). Mnoho skal jsem pojmenoval až v pozdější době, ale na Maják, moji oblíbenou skálu, jsem lezl pravidelně každou neděli a také jsem ji dal jméno „Maják 28. října 1928“ při 10 letém osvobození naší vlasti. V této době jsem žil více poustevnicky v lesích, činilo mi velmi dobře, když jsem se mohl pohybovati z místa na místo, aniž by mne někdo viděl (ale já je ano) a pak přišla vojna a já byl na 18 měsíců odloučen od svého zamilovaného Skaláku. V té době, t.j. před odchodem na pres.voj. službu, jsem teoreticky znal cesty na vrcholky skal.

Psal se rok 1931. Vrátil jsem se z voj. pres. služby. Spolu se mnou se vrátil i Mojmír Stuchlík, kterému jsme říkali Džony. Již před vojnou byl jsem u skautu a v r. 1929 založen byl Old skauting. Vedoucím byl Václav Mazánek – Farmer. Chodili jsme na vycházky vždy v sobotu a v neděli nepravidelně. Tak jsem poznal nové kamarády – Karla Sochorů – Štiku, Jana Sochorů – Rolfa, Jindru Martince – Diega, Jirku Mnika a mnoho dalších. Z kanceláře jsem se blíže poznal s Ottem Grundem – Vegou. U tehdejší fy Meinl zaměstnaný Jindra Zoubek – Uli rozmnožil naše řady. A s těmito kamarády chodil jsem do skal a zasvěcoval je do tajů horolezeckého sportu. V roce 1932 přišla mezi nás i družina Roverů – Lad. Vodháněl – Fifan, Láďa Procházka – Chroust, Vojta Nejedlů aj. Společně s nimi na jedné dvoudenní vycházce do Prach. skal vystoupili jsme na Orla, Mnicha, Belavistu a Krkavčí skály – zvané od té doby Hrad Skaut. Vše se nám dařilo. Všichni hoši mladí i starší byli pro tento mužný sport zapáleni. Lezli jsme bez plánu, jednou na Hruboskalsko, pak se střídalo buď do Příhraz, Drábských, či do Klokočí a Prachova. Nakonec jsme objevili i skály nad Malou Skalou-Suché skály, Sokol, Chlévišťata, Záborčí a mnoho dalších. V letech 1934 a později přicházejí k nám horolezci z Prahy z KČA, Otto Bauše, Jedlička-Bedlucha, Dagmar Jedličková, Vlasta Štáflová, Dr. Otta Jelínek a další, kteří se přesvědčují o lezecké schopnosti našich mladých adeptů, zejména Fifana a Chrousta, navazují s námi styky a přesvědčují se i o tom našem nedostatečném horolezeckém vybavení. Nemáme lana, karabiny, smyčky, neznáme mnoho věcí, vtloukají nám do hlavy, že toto lezení ve Skaláku je jen přípravou pro hory jako jsou Tatry, Alpy atd. I když v mnohém s nimi nesouhlasíme, dáváme jim za pravdu, že je třeba se organizovat a někteří z nás vstupují do pobočky Klubu českých alpistů se sídlem v Praze. Fifan a Chroust dostávají první lana horolezecká „lützeny“.

Ještě v roce 1935 stáváme se úspěšnými. Fifan a Chroust poprvé vystoupili na Kapelníka a o dva měsíce později na Taktovku, Harry, Uli, Farmer a Krim –A. Vinš dostoupili taktéž vrcholu Kapelníka. Pak, jako když se roztrhne pytel, přelézáme všechny cesty po Němcích, mladší hoši se pouštějí do těžkých věcí, slézám se svými partnery z řad Oldskautu skály, na které stačíme. Objevujeme údolíčka, nové skály, ještě dosud nelezené, ale to již přichází do skal Pepík Smitko, který se postaral se svými partnery o přelezení všech těch menších skal, které nám Němci zanechali. Fifan a Chroust odchází na pres. voj. službu – a s nimi ještě další. Skalák však neosiřel. Je tu Pepík Smitko a s ním jeho nejmladší generace. Je tu kamarád Pepíka Sláva Rebík z Moravy, s kterým přelézá mnoho nových věcí. A čeká na parda Fifana, aby vyzkoušel s ním své cíle na nejtěžší a nejvyšší skále v Příbrazích na Kobylí hlavu.

Psal se rok 1937. Hajný Vrabec z Příhraz vyprávěl o Kobyle neuvěřitelné zkazky z prvního přelezení Němci (A. Kauška – Rösler a jeho parta), ale to nijak neodradilo naše hochy od pokusů o zlezení. Jest to vysoká skála as 50 m vesměs převislá s velmi těžkým traversem, který po několika pokusech zdolal Joska. Pak vedl Fifan a konec vylezl Chroust. Skála byla slezena ve dvou dnech. Na tehdejší dobu byla to senzace, o které se psalo v novinách a časopisech. Tímto výstupem Turnováci zapsali se do dějin horolezectví na Turnovsku. Od vylezení tohoto giganta mezi skalami následovalo mnoho dalších výstupu jak u nás na Hruboskalsko, tak v Prachově, v Klokočí a jinde. Byla dostoupena mnohá cesta na vrcholy skal, provedeno více zdařilých prvovýstupů a došlo i na Dračí stěnu – Heinecke, která byla známá mezi Němci jako klasická stěna, před kterou klobouk dolu. Pokusil se o ní Vojta Nejedlů, ale při prvním pokusu ztroskotal. Druhý pokus opakoval však Fifan, Krim i Harry se zdárným výsledkem. Tento výstup zůstal pro mne dlouho v živé paměti, když při přelézání stěnky mezi kruhy jsem sletěl a prožil nekonečné minuty strachu, než jsem se dostal ke kruhu. Po řádném odpočinku stěna byla slezena a výstup šťastné dokončen.

Když se díváme zpátky tech 30 let na problémy tehdejší a na techniku lezení dnes, nechceme všemu ani věřit. To, co se nám zdálo vrcholným výkonem, dnes je pro mladé lezce středně těžkým, ale stěna Heinecke - Dračky zůstává pro mnohé stále tvrdým oříškem.

A tak se žilo družně kamarádsky v našem Skaláčku spokojeně a radostně, řešily se plány do budoucí neděle, připravovaly se zájezdy a těšili se každý v tom svém povolání na sobotu a neděli, kdy se sejdeme tam pod Kapelníkem. Nezapomenutelné jsou chvilky strávené u táboráčku pod Galeonem, či v Kolonádě u Čertovy ruky. Bezstarostné mládí, i když někteří z nás byli již na ženění a měli vážné známosti. Ale co to vše bylo proti pohovoru pod Káplem, vystoupení a zapálení „cíga“ Fifanem na vrcholu a kamarádským srdečným vtipům na účet jednotlivců.

Nic však netrvá věčně a po všech našich bezstarostných dnech a mohu říci šťastných dnech, přichází rok 1938, kdy rozpínavá ruka fašismu představeného Hitlerem požaduje většího prostoru a dožaduje se celého pohraničí, obývaného dle nich Němci. Jsme okupováni, stáváme se „Protektorátem“ a naše zemička se zmenšuje. Zůstává nám jen ten náš Skalák a blízké okolí – Příhrazy – Klokočí – Prachov. Ty tam jsou sny o Tatrách. Já sám měl to štěstí, že jsem se v tomto roce ženil a odjel se svojí manželkou – taktéž nadšenou horolezkyní do Tater – a to ještě zavčas v srpnu 1938. Za svého pobytu v horách sice jsem nevykonal zvláštní výstupy (Velká Vysoká), ale bylo mi to dobré, že jsem se seznámil s horským terénem.

Léta 1939 až 1945 prožívali jsme u nás ve Skaláku a v blízkém okolí. Seznámili jsme se blíže s členy bývalého Klubu alpistů Praha (Dr. Mézl, Dr. Meluzín, Dr. Jelínek, mjr. Aichler, Otto Bauše, Jedlička-Bedlucha s manželkou Dagmar, Vlasta Štáflová a další, mnohdy i lezli společně a řešili se problémy, které se za daného válečného stavu skutečně daly provést. Například taková diskuse, zda je Skalák cvičištěm či není, nebyla k zahození. Pražáci nás přesvědčovali, že lezení u nás ve skalách je jen přípravou pro velehory. Tam je to pravé horolezecké vypětí, kde horolezec musí dát ze sebe vše, kde musí znát, jak se zachází s mapou, jak s busolou, s pomůckami horolezeckými, znát meteorologii a být zdráv a něco vědět i o první lék. pomoci. Poslouchali jsme, ale přesvědčení jsme nebyli a dokazovali jsme prakticky, že v Klubu alpistů bylo mnoho členů aktivních, kteří lezli po horách, byli i v Alpách, ale nedokázali by samostatně vystoupiti u nás třeba na Maják. Ukázky toho jsme viděli v Prachově, kdy mnoho pražských alpistů „shořelo“ na lehčí skále sv. Belavista. Otta Bauše však měl s námi trpělivost a vdechoval do nás ten pravý směr a smysl horolezectví a když po válce jsme prvně šli do horolezeckých kursů v Tatrách, tak jsme pochopili plně a dali za pravdu Ottovi B.

Během okupace přišlo k nám mnoho mladších horolezeckému sportu oddaných lidí. Zakládány jsou nové oddíly Mnich. Hradiště, Žel. Brod, Malá Skála. V prvé řadě je nutno jmenovat Karla Cermana z Lomnice a Jiřího Maška ze Svijan. Oba později byli jmenováni „Mistry sportu“.

Do období, o kterém jsem se zmiňoval, je také třeba poznamenati, že začátkem roku 1941 pokusili jsme se o založení pobočky Klubu alpistů československých se sídlem v Turnově, ale nebyla nám povoleno, vzhledem k tomu, že veškerá (částečně ovšem) činnost horolezecká byla nám zastavena. Neexistoval Junák, Sokol a j. tělovýchovné instituce. Oddíl jsme však stejně založili, ale jen jako zvláštní oddíl Odboru turistiky, kde nám velmi přátelsky vycházeli vstříc. Tak je třeba již do prvních let protektorátu počítat, že horolezecký oddíl byl založen v r. 1941. Vedoucím oddílu byl jsem navržen já a ostatní kamarádi se podíleli více méně střídavě na funkcích. Tak např. – Fifan byl pokladníkem, Diego – Martinec – správcem inventáře (i když jsme zatím ničeho neměli), Mirek Škaloudů zapisovatelem, Jirka Mašek, Karel Cerman, Chroust, Slávek Vorlů, Franta Porcal cvičitelé. Příspěvky jsme stanovili jednak jako členové turistiky Kčs 2,- měsíčně a jednak pro náš oddíl. Činnost jako taková, vzhledem k tomu, že náš celý horolezecký svět byl velmi omezen (Hruboskalsko, Prachov, Klokočí, Příhrazy), ale v této době již jsme zaznamenávali každý ve svém zápisníku, kdo co vylezl, s kým lezl apod. A vezmeme-li si, že každou neděli se lezlo, byla to sportovní činnost značná. Také se nezapomínalo na všechna ta údolíčka (Deštivé, Ztracené, skály na Chlumu, Na Rotštýně, Záborčí, Drábské a mnoho dalších). O to má hlavně zásluhu Pepík Smitko, který již v té době připravoval rozsáhlou publikaci o skalách.

A vzpomínáme-li s odstupem času na dobu protektorátu „Böhmen und Möhren“ můžeme říci, že v této době bylo uzavřeno mnoho kamarádských dvojic, mnoho legrace se zažilo, nebyla žádná řevnivost, závist, neznali jsme, co je to strach i když mnohdy situace pro některé kamarády nebyla růžová, prováděli sabotáž (bratři Chlumové, Josef Smitko a jiní), nikam se nejezdilo a cesty do Příhraz, Klokočí, Prachova se vykonávaly pěšky aneb na kole a jídlo sebou. Kdyby tak ty tiché skály mohly vyprávět, co se vše se prodiskutovalo, veselého i smutného, co plánů se nadělalo, až to všechno skončí, kam se pojede apod.

Dočkali jsme se, ale bylo to smutné. Koncem roku 1944 byli zatčeni Pepík Smitko, Václav a Karel Chlumové a Láďa Procházků. Chroust – Procházka se vrátil, ale ostatní tam zůstali a v březnu 1945 byli popraveni.

Čas ale letí dál, nezastavuje se a pro ty, kteří stávají, vyvstávají nové úkoly. Dáváme v oddíle registraci nových i starých členů, staráme se o znovu založení pobočky Alpistů ČSR Praha, navazujeme nové známosti s horolezci, ale celá naše tělovýchova se přetvořuje a stáváme se horolezeckým oddílem Jiskry, později Slavoje, v Turnove. Náš oddíl má již na 50 členů registrovaných a stáváme se velkým oddílem. Nemůžeme říci, že všichni jsou činnými lezci, ale mají o to velký zájem a sdružujeme lezce i z venkovských oddílu, kde samostatný oddíl není. Základ horolezectví se utvořil hlavně z členů Junáku – Oldskautů a Roverů a z těchto nám vyšlo nejvíce horolezců representantů. Škoda jen, že značná část mladších lezců pršela z Turnova do Jablonce nad Nisou a do Liberce, kde založili hor. oddíl.

Praha nelení – otevírá se pro nás velká možnost dostati se do Vys. Tater, do nově zavedených horolezeckých kursů na Popradské Pleso. Za náš oddíl jede Vašek Náhlovský, Franta Porcal, Jiří Mašek, Olda Nudský z Ž. Brodu, Ladislav Vodháněl, Vladimír Procházka. Dává se dohromady vybavení, jelikož každý musí míti vlastní smyčky a lano, karabiny, kladivo, skoby atd. Je to fuška, jelikož v horách nikdo z nás dosud nebyl, je sháňka po skobách, karabinách, smyčkách. Nakonec vše dobře dopadne – hoši jedou. Příští rok jedou další a z těch, kteří v roce 1945 byli frekventanty – stávají se o rok později již instruktory. A to jde dál. Jsou to krásné dny prožité v Tatrách ve společnosti nových tváří – horolezců z Čech, Moravy a Slezska. Navazujeme nové známosti. Jako u nás, tak i jinde rostou nové zájmové kroužky horolezecké, zejména v oblastech, kde jsou příhodné k tomu terény. V krátkém čase se rozrůstá velká obec horolezecká, ať roste v Klubu českých alpistů, či v turistických odborech. V roce 1948 byla sjednocena tělovýchova a horolezci byli přičleněni k sport. těl. jednotám, u nás v Turnově k Jednotě Slavoj.

Vzhledem k tomu, že máme v Praze své ústředí, dostávají se nám i možnosti, aby někteří naši nejlepší horolezci a mladí lidé dostali se i do ciziny – do Alp. Tak např. Jirka Mašek jede do Zakopaného do Polských Tater na zimní hor. kurs, Vlad. Procházka – Chroust ještě s Antkem Veverkovým do Alp na Mont Blanc, v r. 1949 jede ještě Chroust na pozvání do horolezeckého střediska do Bulharska, kde dostal obraz pohoří z Bulharska (v klubovně). A tak to jde dále. Naši horolezci pískaři, členové našeho oddílu, se dostávají svými výkony na skalách do popředí. Po obeznámení s Vys. Tratrami a výstupy tam provedenými (Karel Cerman, Vodháněl, Chroust, Mašek a jiní) upozornili na sebe a dostávají se do representačního družstva ČSR. Tomuto však ještě předcházelo mnoho událostí.

V roce 1947 se náš oddíl rozrůstal. Od roku 1945 měli jsme v užívání bývalou konírnu a noclehárnu v Sedmihorkách, která zde zůstala po Němcích. Bylo to pěkné, velká místnost, která sloužila jako noclehárna, všude lůžka a slamníky, deky a několik menších pokojíčků. Bohužel užívali jsme to jen jednou přes letní sezónu, propůjčovali i jiným turistickým institucím a nakonec jsme o to přišli, jelikož nove otevřená posádka vojenská vyšetřila, že to je jejich majetek a div nás u toho nezavřeli. Ani deky jsme nezachránili, ač to byl náš majetek.

Po této budově, která nám sloužila jako klubovna oddílu zatoužili jsme po vlastní místnosti. Měli jsme zájem i o místnost v Turnově, která by nám sloužila ke schůzkám (v hospodě to bylo drahé a na Sokolovnu jsme si ještě nemohli přivyknout. Za pomoci Slávka Vorla naskytla se nám koupě baráku, který kdysi sloužil jako voj. ubikace v Tanvaldě. Byl t.č. v majetku akad. malíře, který ho chtěl prodat za Kčs 15.000,-. Byla sháňka po penězích. Po výměně v r. 1945 nebylo mezi námi mnoho peněz a díky továrníku Ouhrabkovi, který nechtěl v daních odevzdati horentní částky státu nově zřízenému, rozdával všem korporacím větší částky a tak nám se dostalo díky učiteli Ottu Fialovi částky Kčs 20.000,-,z čehož jsme darovali na nově budované turnovské divadlo částku Kčs 5000,-. Mimo tento dar upisovali jsme půjčky od našich členů, tak že v krátké době jeli jsme pro barák do Tanvaldu. A bylo to radosti na cestě tam i zpět – rozbourání, naložení a dovezení provedeno za 1 den ze soboty na neděli a ještě jsme byli na maškarní merendě, kde se hoši „vyřádili“.

Chata byla postavena u Podháje na místě, které nám bylo povoleno MNV v Mašově a odpracovalo se mnoho brigádnických hodin (nejvíce Vorel, Vodháněl, Chroust, Zima, Cerman, Kujan a mnoho dalších) za stavebního dozoru J. Königa. O počtu odpracovaných hodin byl veden záznam. Chata měla hlavní místnost – klubovnu, noclehárnu pro 12 osob a kuchyňku.

Tato chata slouží ještě dnes svému účelu, ale bohužel bylo by třeba větší údržby. Bylo třeba velkého úsilí dostati od Jednoty Slavoj většího příspěvku a mám za to, že ani dnes to není lepší. Co si neudělá pár jedinců horolezců, kteří mají trochu zájem na chatě, tak není. Chata sloužila vždy všem horolezcům, ale svého času to nijak nepřispívalo vzhledu chaty uvnitř ani zvenčí. Proto byla uzavřena pro cizí příslušníky. Dnes však mám za to, že mladí horolezci chatu nestavěli, a proto si neuvědomují, co peněz, práce a námahy to tehdá vyžadovalo. A staří odcházejí a je třeba jen litovat, že chata stojící v krásném prostředí lesů, v blízkosti skal, s vodou a koupáním, s možností přespání je tak zanedbávána.

Svého času pořádali se tam schůzky ve větším rozsahu, kursy, oslavovalo se otevření chaty, 10leté trvání, sport. horolezecká škola se tam odbývala, srazy libereckého kraje, celostátní sraz horolezců a další. Kromě toho navštívilo chatu několik významných institucí a horolezců ze zahraničí, dále Krajská horolezecká sekce pořádala tam své schůzky a i její komise, a taktéž Praha se u nás na chatě scházela.

Při otevření chaty bylo zastoupeno na 20 oddílu se 130 horolezci. O tom je zachována ještě památní listina všech přítomných. Klubovna byla otevřena dne 14. a 15. května 1949 a krátkým proslovem jsem nastínil, proč jsme chatu postavili, k jakému účelu, co vyžadujeme a kdo měl zásluhy na výstavbě. V této době, tj. 4 roky po válce, se splnil náš sen a měli jsme vlastní oddíl, vlastní střechu nad hlavou a mnoho dobrých mladých horolezců, z kterých vyrostli později čsl. reprezentanti, kteří nás proslavili i v zahraničí (Kuchař, Kopal, Mašek a další). Toto je třeba si uvědomiti, že Turnov byl odchovancem nejlepších horolezců a že náš SKALÁK byl nejlepší školou, která dala základ pro špičkové lezce.

A chceme-li pokračovati dále, je nutno zaznamenati, že léta 1950 –1960 byla nejbohatší na činnost našeho oddílu. Z turn. oddílu odešlo více mladých lidí horolezců do Liberce a Jablonce nad Nisou. Byli to Jirka Plátek, Kuchař Radan, Jarda a Olda Kopalové, Procházka Vlad. – Chroust a jiní, kteří ve spojení s horol. oddílem v Liberci utvořili krajskou sekci, která se pak starala ve vzájemném stálém styku s našimi horolezci o všechny akce a podniky celého libereckého kraje. Tak jsme pořádali celokrajský sraz pod Anebem na krásném místě ve Skaláku. Bohužel pršelo a byli jsme nuceni se odstěhovat do kolonády, kde nás bavili herci libereckého divadla. Nálada byla výborná, účast velmi pěkná i přes to počasí. Stalo se tak v r. 1944. O dva roky později po přikladu našeho kraje pořádal se na Sahaře pod Skautem, taktéž ve Skaláku, celostátní sraz horolezců, kterého se účastnilo víc jak 250 horolezců z republiky. Počasí skvělé a bylo postaveno na 130 stanů. Celkem se sraz vydařil. Byla družnost, kamarádství, horolezci ze Slovenska či z Čech – Moravy byla jedna rodina. Turnovští a liberečtí horolezci vykonávali službu průvodců jak po stránce horolezecké, tak turistické. Všem se to líbilo. Za celé tři dny nedošlo k úrazu.

Takovéto srazy, třeba jen krajové byly konány každoročně na Pálavě vždy v době vinobraní (kraj, kde se pěstuje víno – Věstonice – Mikulov), dále v Manínské úžině, na Sulovských skalách, v Tatrách apod. Na tyto srazy jsme dostávali pozvánky (dělali se zájezdy na Pálavu).

Náš oddíl měl ovšem dostatek příležitostí lezeckých na skalách blízkého okolí, ale pro poznání kraje, navázání kamarádských vztahů a různost lezeckého terénu jsme rádi vyhledávali možnost uplatnění našich technických vymožeností ze skal a často naši lezci překonali i domorodce (na Pálavě, v Tatrách a j.). V této době byl také podniknut motoristický zájezd do Adršpachu a Teplických skal, kde naši lezci vylezli nejtěžší partie (Starosta – Starostová – Blíženci a j. ). Obdobný zájezd se konal do Tiských stěn, Rájce, Dol. a Hor. Grund a zapsali se do vrcholových knížek velmi pěkných a těžkých skal (zejména Kuchař a spol.).

V této době členové našeho oddílu byli již pozváni do Polska (Jirka Mašek), dále do Bulharska (Chroust), do Alp (Mašek, Procházka). Později, když činnost byla zaměřena na získávání výkonnostních tříd a titulu „mistra sportu“ a pomalu když každý člen měl již za sebou letní i zimní kurs, byla snaha dostati se každý rok do hor nám nejbližších – Tater. A je třeba říci, že nebylo v Tatrách kursu, aby tam nebyl delegován horolezec z našeho kraje buď jako instruktor či vedoucí (Chroust, Vorel, Mašek, Cerman, Vodháněl, Zima, a další). Dále byli to členové našeho oddílu a oddílu z Liberce, kteří jako první a úspěšně provedli letní i zimní přechod hřebenu Tater. Byla to jakási zkouška na pozdější expedice do Hindúkuše a Himalájí, které byly podniknuty za podpory vlivných osob (vedení závodu a státu).

V roce 1953, tehdá podle vzoru sportovních institucí v SSSR, byla v Turnově založena první sportovní škola horolezeckého dorostu. Vybrán byl vedoucí školy – měl to být dobrý pedagog, všestranný sportovec. Po delších debatách byl navržen učitel tělocviku Míla Kopal, který tuto funkci přijal a na základě tohoto musel absolvovati horolezecký kurs v Tatrách, kterého se velmi dobře zhostil. Instruktoři byli Vodháněl, Mašek, Janků, Haleš. Byla prováděna všestranná sport. výchova vždy v sobotu a v neděli (atletika, koupání, lezení, lyžování apod.). Lezlo se dle směrnic jen do III. stupně těžkosti, ale během času a výkonnosti se to i u některých skupin překračovalo. Celkem bylo přihlášeno 28 hochů a dívek ve věku 14,5 až 16 let. Vyvrcholením byl zájezd 14denní v červenci 1954 do Vys. Tater, kam odjelo 24 frekventantů a 6 instruktorů včetně vedoucího Kopala. Lékaře jsme sebou neměli a taktéž vybavení mládeže nebylo nejlepší, i když jim náš oddíl zapůjčil lana a smyčky. Horší již to bylo s osobním majetkem (boty, lezecké šaty, pláště a ost.). Navíc každý z účastníků kursu chtěl jet a třeba neměl k tomu předpoklady (fysická námaha v horách, střední počasí, duševní připravenost, charakterové vlastnosti apod.) a druhá veličina, která hrála velikou roli, byla, že instruktoři, kteří se s nimi stýkali celý rok, nejeli (Mašek, Vodháněl), jelikož nemohli býti závodem uvolněni. V Tatrách se lezlo taktéž jen do stupně těžkosti III. Ubytovaní jsme byli na Kežmarské chatě velmi pěkné, stravování bylo dobré, jen počasí nám nepřálo, což mělo za následek mnohdy i špatnou náladu frekventantů (řevnivost, neposlušnost a vzájemné ústrky mezi sebou). Každý instruktor měl na starost 4 frekventanty a po dvou dnech se střídal. Každý den večer byl program – teoretické učení o tom, co má každý horolezec znát. Zpestřeno bylo i přednáškou chatára, známého horolezce Arno Puškáše. Jeden den byl věnován filmování sport. školy, kde taktéž působí Arno P. Ke konci školy byl naplánován delší výlet po horách za účelem seznámení se s Tatrami. Ještě před tímto výletem byl poslední, a to krásný den slunečný, kdy došlo k tragédii, první v našem oddíle. Bylo to 14. 7. 54 kdy na severní stene Jahňacího došlo k pádu M. Slunéčka, kterého jistil M. Mazánek. Neudržel a strhnul ho pádem sebou. Oba pak vzali s sebou čekající Mir. Koťátků a J. Šírka, takže letěli čtyři. Dole ještě inst. Ginzel G. s P. Pavlem a nahoře jako vedoucí instr. H. Mareš s M. Mazánkovou. Pádem se zabili Slunéčko a Koťátko. Šírek těžkou zlomeninu ruky a Mazánek tržnou ránu na hlavě. Ten také běžel pro záchranku. Tak dopadla škola v Tatrách.

Jak jsem již poznamenal, boty hoši neměli v pořádku a M. Slunéčko právě byl jeden z nich. Toho dne počasí se během jedné hodiny, jak se v Tatrách stává, změnilo a ochladilo. Začalo mrholit a přesto, že dle Puškáše (on tu cestu dělal a doporučil) to je trojka a nemá to být těžké, sklouzl a zřítil se. Na travnaté římse další dva čekající vzal s sebou.

Cesta domů nebyla nijak záviděníhodná, obzvláště když Kopal zůstal ještě v Tatrách za účelem odeslání kánoí zpět. Někteří po Tatrách měli jíti ještě na vodu na Váh, z čehož sešlo. Bylo šetření, ale nebylo možno přítomných instruktorů ani vedoucího vinit z toho, že by něčeho opomenuli. Dle mého názoru sport. škola horolezců byla první toho druhu a při tomto sportu nelze předpokládat, že i při všech opatřeních, plného počtu instruktorů, dobrém počasí a kvalitním materiálu by nedošlo k úrazu.

Na tomto neštěstí nebylo dosti. Za rok jeden z účastníků kursu B. Hanic zahynul u nás ve Skaláku na Kapelníku. A od této doby můžeme říci, že není období, aby nedošlo k úrazům ve skalách či v horách, byť se nejedná vždy o člena turnovského horol. oddílu.

Je zajímavé, že při velkých expedicích na Hindúkuš, Kárakoram, Himálaj, aneb i do Alp a na Kavkaz nedošlo k vážnějším nehodám, až na expedici do Peru, kde došlo k tragédii největší, ale to nelze svalovati na samotnou expedici či účastníky. To je již však kapitola jiná a o této výpravě, jakož i o těch, které podnikal náš ČSTV bude pojednáno jinde.