Asi před deseti lety:
St. Václav lezecky dobývá kopec Colodri a při sestupu jeho oko padne na opuštěné vykulené prasátko. Bere ho tedy do úschovy a cestou vyhodnocuje, zda je růžový plyšák vhodným darem pro syna. Dochází k závěru, že ne, a tak ho věnuje naší tehdy miniaturní dceři.

Střih - současnost:
Sedíme s Magnuskem u stolu a rozvažujeme, co se zítřkem. Dva dny sportování na skalkách v okolí Arca máme za sebou. Magnusek navrhuje historicky hodnotnou vícedélku Barbara na Colodri (1972, 300 m, 10 délek: 3a, 5a, 5b, 5c, 4a, 6a, 5b, 5b, 6a, 6a).
Nejdříve odmítám, protože si ještě pamatuji, jak jsem na stejném útvaru vlála za Magnuskem v cestě Zanzara a snažila se na oklouzané skále vytěžit maximum z každé expresky. Pokouším se použít argument, že nejsme na vícedélku vybaveni, ale tento neobstojí - 80 m lana, převaha expresek, 4 šité smyčky a kevlarka přeci musí na nějaký trapný 6a stačit! Bohužel mě nenapadá žádný dostatečně velkolepý náhradní plán, tak nakonec souhlasím, že to zkusíme. Teď ještě přesvědčit Ditku. Shodou okolností je s námi na zájezdu i oblíbená "plyšanda" od St. Václava Prasinka (italsky Porcellina). Vysvětluju Ditce, že Prasinka pochází z Colodri, a že by se moc ráda podívala do míst, kde dříve byla doma. Ditka skáče na vějičku a nadšeně souhlasí.

Druhý den se kolmo přemisťujeme pod masiv Colodri. Magnusek si příjezd pod skálu opakuje, protože zapomněl v ubytku lezečky. My mezitím hledáme nástup. Nápis na skále je jasný a můžeme začít.

Když vidím frekvenci fixního jištění, přenechávám útočný konec lana Magnuskovi. Tento se vymydlené, poněkud ochmatané, spoře zdobené, postarší dámy nezalekne a s frekvencí cca 4 jištění na 40 m stoupá k vrcholu. Ditino úvodní nadšení z výstupu s plyšákem postupně opadá, až je povětšinou slyšet jen protesty a povzdechy, že je to hnusný, oklouzaný, nekonečný, nepříjemně vysoko a těžký. Přes negativní hodnocení se Ditka hladce (krom jednoho odsedu v poslední délce) probíjí až k vrcholu. Dokonce i v místech, kde omylem lezeme kousek výrazně těžší cesty Zanzara, se jí podaří vše bez visení v laně překonat. To se o mně říct nedá a v této omylové variantě se rozpomínám na 10 let starý zážitek a opět dojím většinu expresek (a není to batohem na zádech ;).

Po několika dlouhých hodinách jsme na vrcholu, nastupuje euforie z úspěšného výstupu a sestup, při kterém potkáváme Pokryse s rodinou na výletě. Pokrys nám výstup škrtá, protože jsme nebyli u vrcholového kříže :) Nám to ale nevadí a kutálíme se dolů. Na náměstí rodinu Bednaříkovic před pizzerií pouze zdravíme a chvátáme na zmrzku, aby nám nezavřeli. Dva kopečky to spraví - psychické i fyzické rány jsou vylízány. Kola nikdo nečmajz, takže pod rouškou tmy jsme doma.
Jak to zhodnotit: Magnusek si chrochtal, my s Ditkou jsme s výškou stupňovaly kvičení a Porcellina se celou dobu tvářila jak selátko vedené na porážku.